Tři věci mě zaujaly na olympiádě v Soči. Jedna málo, druhá víc a třetí, dejme tomu, zašťourala do vosího hnízda mé představivosti. Ta co jen málo, že jsme si v hokeji se Švýcarskem neškrtli a prohráli jedna nula. Je to ale sport a to je normální, že ve se sportu i prohrává.

Víc mě zaujal rekordní počet lidí, kteří pokládali za nutné olympiádu v Soči verbálně poplivat a když už plivali, poplivali olympiády hromadně, šmahem. Olympiády jsou prostě hnusné. Ale to je asi taky normální. Když už mám plivací nutkání, proč bych měl plivat na něco malého a neviditelného, o čem nikdo neví? Je to něco jako vrhání stínu. Když už chci vrhat stín, postavím se před silný světelný zdroj a ne před umrněnou patnáctku žárovku.

Teď to, co nejvíc.

Je to případ skladatele Mamoru Samuragočiho, který dostal nálepku "japonský Beethoven" a ve skutečnosti za něho skládal – podle některých profesor, podle jiných pomocný učitel na hudební škole – Takaši Niigaki. Tento muž tedy fungoval jako ghostwriter, profesionál, který píše za někoho jiného, nejčastěji texty, ale i hudbu. Takového profesionála si najala Hillary Clintonová, aby za ni napsal memoáry, totéž udělal Ronald Reagan. Z diplomek a dizertací napsaných najatými pery by se dala sestavit nová Alexandrijská knihovna. Jako ghostwriter občas fungoval i Wolfgang Amadeus Mozart (aby mě mozartiáni nepřišli lynčovat, Mozart psal pro bohaté neschopy, nenaznačuji, že Dona Giovanniho za něho napsal nějaký podučitel hudební školy). Také Charlie Chaplin si najal ghostwritera Davida Raskina. Takže až zjistíte, že někdo, do koho byste to nikdy neřekli, skvěle skládá, zvláště pak filmovou muziku, může jít o hummera, jak se v Hollywoodu takový, najímatelům říká.

Tenhle olympijský případ má ale jiný rozměr. Nigaki psal pro Samuragočiho osmnáct let. Jeho Symfonie číslo 1 Hirošima světově proslula. Psal mu i hudbu filmovou , například pro film Resident Evil. No a teprve když se japonský krasobruslař Daisuke Takahashi vybral pro vystoupení v Soči právě Samuragočiho hudbu, Nigaki vše provalil.

Doufám, že se nad aférou nezavře voda dřív, než se dozvíme více podrobností. Především, bude teď slavný Nigaki? V Japonsku prý stahují CD z prodeje. Co bude dál? Objeví se na trhu CD s touž hudbou, a jako autor bude uveden Nigaki? Toho prý chtěli z hudební školy vyhodit. Jestliže ale je tam podučitel, neměli by z něho spíš udělat nadučitele? Proč Takaši Nigaki nevyšel na světlo dřív?

Nelze opominout ještě jednu podrobnost. Falešný skladatel předstíral hluchotu. Tvrdil, že komponuje pod vlivem vnitřních hlasů. Pak se ukázalo, že dokonce ani hluchý není. Jenže si dovedu představit, že právě ta údajná hluchota mohla přispět k image japonského Beethovena. Sláva je hliněný panák o dvou nohách. Ta jedna, to jsou schopnosti, ale ta druhá je mediální zájem. Muzika pěkná, ale je napsaná pod vlivem vnitřních hlasů. To se dobře píše, jistě i v japonštině! Lidé fandí abnormalitám, mohli by teď fandit i Nigakimu. Moc bych mu to přál.

LN, 17.2.2014