Už několik dnů mě zaměstnávají úvahy, co si asi tak myslí běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Napřed jsem soudila, že má pravdu moje kamarádka, která s úžasem prohlásila: „Von si snad myslí, že může všechno!“ Ano, vypadalo to tak – donutit cizí letadlo, aby přistálo v Minsku, a odvést dva pasažéry do vězení, to je nepochybně projev neuvěřitelné drzosti a sebejistoty. Normálně se tomu říká únos, letecké pirátství nebo – jak správně řekl polský premiér Morawiecki a mnozí to po něm opakovali – mezinárodní terorismus. Něco takového nemohlo mezinárodní společenství nechat bez reakce. Letadla se už Bělorusku vyhýbají, běloruská Belavia nemůže létat do řady měst.

Jenomže pak se Lukašenko nechal slyšet, že se ze Švýcarska dozvěděl, že je na palubě letadla bomba a že vůbec nevěděl, že tím letadlem cestuje do Vilniusu Roman Protasevič... Ani jedno z toho zjevně není pravda a běloruský diktátor nejspíš nikoho nepřesvědčí, že jeho poddaní donutili letadlo přistát ze strachu o bezpečnost cestujících a čirou náhodou mezi těmito cestujícími Protaseviče objevili a zatkli. O to mi ale teď nejde, tady je na první pohled zřejmé, že Lukašenko lže. Je přece jasné, že letadlo nechal unést právě proto, aby se Protaseviče zmocnil.

Jde mi o to, že když se vymlouvá, dává tím jasně najevo, že si svou všemohoucností zdaleka není tak jist, jak se může na první pohled zdát. Kdyby byl přesvědčen, že může všechno, hrdě by to řekl, ale z jeho lhaní je zřejmé, že o tom přesvědčen není.

Přemýšlím taky o tom, jak si asi musejí připadat Bělorusové, stojí-li v jejich čele. Ano, můžete namítat, že si spousta Bělorusů o člověku, který je hlavou jejich státu, stejně nic dobrého nemyslí. Napáchal přece spoustu viditelných ničemností – zfalšoval volby (a nejen ty poslední loňské), v zemi jsou stovky politických vězňů, příslušníci jeho represivních složek mučí (a to opravdu brutálně) zatčené demonstranty, v zemi panuje cenzura a nezávislá média, pokud ještě existují, jsou potírána.

Je to smutný pohled a skandál s letadlem ho vykresluje do smutných podrobností. Protaseviče předvedli v televizi, kde říká, že spolupracuje s vyšetřovacími orgány a přiznává, že vyzýval k nedovolenému shromažďování. Podle běloruských médií by to mohl být „terorismus“. Těžko si přitom nevybavit ponuré časy československé normalizace – „pokání“ na televizní obrazovce k nim patřívalo. Co museli nebohému Romanovi udělat a čím mu museli vyhrožovat, je ponecháno na vaší představivosti.

Nepochybné však je, že mezinárodní společenství by mělo udělat všechno, co je možné, aby vzkázalo běloruskému diktátorovi, že je to nepřípustné. Po něm to sice možná sklouzne jako voda, nosí přece z ostudy kabát, ale je tu také zoufalá, cenzurovaná a utlačovaná běloruská společnost. A každá mezinárodní solidarita a protest proti Lukašenkovi Bělorusům sděluje, že nejsou zapomenuti.

LN, 28.5.2021