Dnes, když už jsem starý a na ničem, co řeknu a napíši, nezáleží, se mohu svobodně ohlížet nazpět. Po celé délce svého života a nejen uvažovat, co by bylo, kdybych místo toho, co jsem udělal, udělal něco jiného, ale i vidět věci, které se změnily nebo dokonce zmizely a už se nevrátí.

Nejde o technologii, prosím vás, kdo by želel černobílé televize nebo třeba poštovní služby telegramů? I když... i ty měly ve své době kouzlo modernosti. Překonávaly neuvěřitelné vzdálenosti a přinášely lidem nejen rychlejší zprávy, ale i zábavu. Vyprávěl mi otec, jak mu na vojnu přišel telegram, který se pochopitelně psal bez háčků a čárek a který byl tenkrát značně drahý. Proto posílající, který telegram platil, psal co nejméně slov. Telegram zněl: OKAMZITE PRIJED STOP KRTINY STOP LADA STOP. Otec šel za velícím důstojníkem a požádal jej o pár dní volna, že rodina prodává na ladech pole zvané Krtiny a že k prodeji potřebují jeho podpis. Dostal opušťák a jel za bratrem Láďou, kterému se narodil kluk a který pořádal křtiny...

Svobodně se mohu ohlížet a psát si, co mě napadne a jak si umanu. Ne snad proto, že už mi nehrozí perzekuce, jako hrozila za dob mého mládí každému, kdo vybočil z hranic povoleného. Ta hrozí pořád, i když se zmodernizovala, zjemnila a vytříbila, ale protože jsem stár, nemám budoucnost, a tak mi nemá co kdo vzít nebo pokazit. Navíc, mocipáni a technologie umožňují tolik psaní a tolika psavcům, že v té záplavě snadno zanikne jakýkoliv hlas, i kdyby mu do ouška šeptal rady sám archanděl Gabriel... což není můj případ. Mně nemusí šeptat nikdo nic, mně v hlavě šeptají zkušenosti mého života a když se tak rozhlížím kolem sebe a vidím, jak se svět změnil, není mi jedno, že ty změny, i když třeba k dobrému, ztratily nebo i zapudily mnohé, co jsme si mohli a podle mne i měli podržet.

Do Austrálie mě zavála její emigrační politika let šedesátých minulého století, která aktivně vyhledávala emigranty v Evropě a slibovala jim dobré možnosti uplatnění. Prosperující budoucnost ale tehdejší letáky slibovaly jen těm, kteří ji chtějí spojit s budováním Austrálie. Jinými slovy, Austrálie hledala pracanty. Lidi, kteří se nebáli práce, a také je získávala. Kdo nebyl pracant, ten se většinou sám zase vrátil do Evropy. Nikde v těch letácích nebylo nic o tom, že nepracující má nárok na podporu v nezaměstnanosti. O nárocích vůbec chyběla i jen zmínka. Než jsem našel svou první práci trpěl jsem hladem a musel si půjčit peníze od těch, kteří přišli přede mnou, abych si našel ubikaci, práci a zkrátka přežil. Nikdy, ani v dobách hladu, jsem nebyl na podpoře. Zocelilo mě to a naučil jsem se starat sám o sebe a nespoléhat na druhé. Dělám to dodnes a i když už mám nárok na penzi, preferuji svůj vlastní příjem, který jsem plánoval dlouho před dovršením důchodového věku. Tehdá se tomu říkalo pamatovat na zadní kolečka, ale to se již neučí, ani nenosí. Různé ty systémy superanuit slouží především těm, kteří je obhospodařují a kradou těm, kteří do nich musí připívat...

My, tehdejší emigranti, jsme skutečně pomohli Austrálii vybudovat a zmodernizovat. Změnili jsme Austrálii a Austrálie na oplátku změnila nás. Pevně věřím, že k lepšímu. Na druhou stranu mám ale také podezření, že my emigranti jsme změnili Australany, nikoli však k lepšímu. Žádná výměna názorů nebo zvyků není jen jednostranná. Vždy se jedná o obojetnou výměnu. Tehdejší Australané byli povětšinou lidé slušní, kteří si zakládali na své čestnosti a poctivosti. Nezapomenu, jak mě sydnejské obyvatelstvo udivilo svým zvykem nechávat za dveřmi s lahvemi od mléka i peníze na nákup mléka pro příští ráno. Mlékař přijel, někdy ještě za tmy a podle peněz poznal, kolik lahví domácnost chce. Měl jsem hlad, ale nedokázal jsem jít kolem bloku a peníze u lahví ukrást. Ta důvěra lidí, že to nikdo neudělá, mě zkrátka odzbrojila.

Ne každý emigrant však tohle dokázal. Výsledek? Dneska nenechá za dveřmi nikdo ani prázdnou láhev. Také by ji neměl kdo vyzvednout. Poctivé řemeslo mlékařských rozvažečů skončilo s rozmachem ne vždy poctivých supermarketů.

Tehdejší generace Australanů, odkojená buší (čti divočinou) a zkušenostmi dvou válek, byla vyprodukována nejen za pomoci zaneseného anglického práva, ale i anglosaských zvyků. Její dobromyslnost, ale i úcta ke zvykům a zákonu však byla vlastní i zdejším domorodcům. Australani z nich mají hodně, aniž by si to však připouštěli. Takový tehdy panoval zvyk, od černých raději dál, ale já hádám, že prostá matematika vylučuje, aby v sobě Australani měli jen bílou krev. Z devadesáti šesti procent populace trestanců a čtyř procent trestankyň těžko počít národ. K zakrytí podílu domorodé krve v bílé populaci jistě přispělo i to, že domorodé geny jsou proti těm "bílým" recesní.

Ani nevím, proč to sem píšu. Tahle krásná a pyšná generace, která se vždy bila jen poctivě, to jest ve stoje a pěstmi, zatímco kopance nebo nože byly nemyslitelné(!), je na odchodu. Už z ní zbývají jen starci v mém věku, s kterými hraju na stará kolena lawn bowls a hodně si vyprávíme. Vyprávěl mi Morris Kelly, jak v jeho rodném městě (Wagga Wagga), dávno tomu, státní odbor vyplácel podporu pro nezaměstnané asi šesti stovkám lidí. Byli to většinou bezdomovci a lidé, kteří ztratili veškerý stud. Tenkrát, smutnil Morris, se lidé styděli za podporu v nezaměstnanosti! Za to, že se neumí postarat sami o sebe!

A z čeho žili, chtěl jsem vědět? Většinou jim pomáhala rodina, příbuzní, ale byli i tací, kteří i před rodinou předstírali, že zaměstnání mají a každé ráno odcházeli jako do práce...

Dnes je nezaměstnaných ve Wagga Wagga víc jak šest tisíc, což je deset procent z celkové populace. A nikdo se za to nestydí, ba ani vláda....

Co ale v Austrálii rozkvetlo v mé době, je státní a federální byrokracie. Ba i ta místní, obecní, vzrostla nesmírně. Byrokracie, která začínala jako služba veřejnosti, dnes veřejnosti vládne. To jsou oni, kdo vytvořili multikulturu a propagují názor, že je jedno, odkud přistěhovalci přicházejí, že jsme si všichni rovni. Jistě, s tou druhou částí předchozí věty se musí souhlasit, ale není pravdou, že je jedno odkud emigranti přicházejí. Každý emigrant s sebou přináší zvyky své země, svého lidu. Byrokrati a politici, jejichž jména neznáme a kteří rozhodují, aniž by za to nesli odpovědnost, šíří bláboly o rovnosti takové emigrace. Není přece jedno, jestli do země proudí komputeroví programátoři dejme tomu z Japonska nebo Indie nebo podřezávači hrdel ze Somálska! Odtamtud, kde se to řeže a bují korupce, s sebou emigranti přivezou svou řevnivost a korupčnost.

Takže když se dneska dívám nazpět, i na ta lada s krtinami mého otce, musím si přiznat, že to sice bylo vtipné.... ba české (!), ale byl to podvod. A takový jsem já asi byl také, když jsem se tomu dokázal smát. Na druhou stranu, když mě Austrálie vzala a já se z malého českého podvodníčka vypracoval na jejího slušného občana, tak snad bude šance i pro ty s tou řevnivostí...