Proti islámu nedemonstrují náckové, ale lidé, kteří zlomili hůl nad tradičními politiky i médii

Islamofobie patří ke klíčovým slovům posledních let. Ten fenomén má více stránek hodných pozornosti, ale nejnápadnější jsou tyto dvě. Za prvé: protesty proti sílícímu vlivu islámu se odehrávají i tam, kde je muslimů velmi málo – například v Česku a Sasku. Za druhé: nevedou je „profláknutí“ náckové, ale občané, které běžně označujeme za řadové.

Tyto momenty se odrážejí i u nás. Třeba v policejních statistikách, které dokládají, že loni se snížil počet akcí proti Romům (hlavně na severu Čech), ale náboj protestu se přesunuje proti muslimům. U nás je i zřejmé, jak ten náboj přikrmují politici. Nejvýrazněji se projevují protisystémový senátor Tomio Okamura a systémový prezident Miloš Zeman – muž, který se s extremisty nemazlí, ale na muslimech si rád smlsne.

Chceme-li si ale udělat širší sociologickou sondu, podívejme se na německé hnutí Pegida (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu). Jeho demonstrace trvají už od listopadu, takže jsou relativně prozkoumané. Pravidelně na ně chodí přes deset tisíc lidí, o řád více než na protidemonstrace. A hlavně: jejich skutečným terčem nejsou muslimové jako takoví, ale celý vládní a mediální establishment Spolkové republiky.

„Lživý tisk“ (Lügenpresse) zní pokřik demonstrantů. To není problém ani kriminální, ani úzce politický, ale společenský. Je to problém společnosti, v níž se rozevírají nůžky mezi hlasem elit či hlavního proudu médií a hlasem stále větší části společnosti, která si zvykla na komunikační, informační i názorovou samoobsluhu, totiž web.

I oni mají své právo

Tito lidé – a není zásadní důvod si myslet, že u nás je to jinak –, mají své představy o islámu, muslimských přistěhovalcích a jejich sílícím vlivu na hostitelskou zemi. Bojí se a na demonstracích to hlasitě ventilují, že jejich vnučky budou chodit v burkách, že na stále větším území bude místo občanského zákoníku platit šaría, že stát azylantům nadbíhá a – to především – že elity tyto obavy nejenom bagatelizují, ale též tvrdě odmítají a potenciálně kriminalizují (ve Švédsku už přijali příslušný zákon).

„V Německu je svoboda demonstrovat,“ prohlásila Angela Merkelová, „ale není tu místo pro štvaní a urážení lidí, kteří k nám přicházejí.“ Ano, demonstranti demagogicky přehánějí čísla i hrozby. Ale rozhoduje snad kancléřka – a ne soud – o tom, kde je hranice mezi svobodou kritiky a štvaním? To je jádro společenského problému.

Problémem není tvrdý postup proti neonacistům. Stane-li se velký průšvih, třeba vraždy spáchané Národněsocialistickým podzemím, řadoví občané se jasně solidarizují se státem i oběťmi. Ale když elity ukazují na Pegidu stejně přísným prstem jako na neonacisty, nůžky se dále rozvírají. Jedno z hlavních hesel Pegidy zní „Proti rasismu a religióznímu fanatismu“. Kdyby to heslo někdo vytáhl v Římě po pedofilní aféře v katolické církvi, liberální elity by zatleskaly. Ale v kontextu islámu křičí „Fuj, náckové“.

Kde hledat zdroj protestu? Zdroj toho, že jádro demonstrací tvoří řadoví občané?

Až zůstane jen žvást

Před lety otiskl Der Spiegel esej Naštvaný občan . Dirk Kurbjuweit líčil nový typ člověka: „Odvrací se od občanské tradice. Bučí, řve, nenávidí. Je konzervativní, majetný a už ne mladý. Dříve byl státotvorný, teď ho politici vytáčejí. Vídáme ho na akcích s Thilem Sarrazinem i demonstracích proti projektu nádraží Stuttgart 21.“ Autor trefil hřebíček na hlavičku, neboť spojení „naštvaný občan“ se stalo slovem roku 2010.

Teď jsme se posunuli k tomu, čemu Jan Fleischhauer též ve Spiegelu říká „onlinový občan“. Lidé, kteří demonstrují proti vlivu islámu a lživým médiím, podle něj rezignovali na tradiční politické strany i tradiční média. Přestali sledovat veřejnoprávní televizi i číst zavedené noviny, rezignovali na svět řízený pravidly mediálních rad, redakční odpovědnosti či práva na odpověď. Svůj svět si vytvářejí podle nestrukturovaných a neověřitelných informací z webu a blogů. Úřední statistiky považují za „cinknuté“, takže jim nevěří (stát nám lže, že v Sasku je muslimů málo). Tím víc věří tomu, že svět je řízen z Bilderbergu, že záchrana přijde z Ruska nebo že za 11. zářím 2001 stál Mosad.

Naštvanost na vládní i mediální elity přerůstá v rezignaci vůči nim. Ten společenský problém se neváže jen na Německo. Šíří se i u nás, ač není tak silně ventilovaný jako na demonstracích Pegidy. I my pozorujeme vzrůstající odpor k zavedeným politickým stranám i médiím. Ještě zesílil, když Andrej Babiš – lídr protisystémového hnutí protestu a nepolitické politiky – zavedené noviny koupil (včetně těchto). Pro hodně lidí je to v lepším případě podezřelé, v horším případě nestravitelné. Ale co když je to jedna z mála cest k záchraně zavedených médií?

Werner D’Inka, jeden z vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, svého času napsal: „Až zmizí poslední zavedené noviny, zůstane jen žvást.“ Pegida nám do takového světa umožňuje nahlédnout.

LN, 6.1.2015