Padnu-li, zaplaví Evropu milióny černochů, prohlásil plukovník Kaddáfí v pondělí ve vysílání francouzské zpravodajské televize. Věří, že s rasovou kartou může v tomto nelítostném pokeru ještě nějaké to euro uhrát. Dnešní Evropa, jakkoli okázale obětující na oltářích politické korektnosti a sekulárního humanismu, není ještě zcela zbavena soudnosti, a proto si tu a tam přiznává, že idea multikulturní společnosti, v níž zcela rozdílné světonázorové perspektivy utvoří jeden harmonický celek, je utopická. Nepochybuji o tom, že ze strany Kaddáfího se nejedná o víc než o pouhé vydírání, jehož cílem je vlastní přežití a přepychový exil, třebas i v Berlusconiho pověstné vile, což ovšem nemění nic na tom, že nikým neřízená Libye se stane územím, z něhož budou do Evropy nekontrolovaně proudit desetitisíce Arabů i černochů ze subsaharské Afriky.

Mám za to, že tento scénář není mnoha EUropanům (pozor, neplést si se skutečnými Evropany) tak úplně proti mysli. Ona výše zmíněná idea multikulturní společnosti totiž není jakýmsi praktickým výrazem křesťanské lásky k bližnímu, ale prostředkem k vytlačení tradičních civilizačních a morálních norem původně křesťanské Evropy na její periferii a vytvoření stavu hodnotového a společenského chaosu, z něhož mají ve výsledku těžit proponenti tzv. globálního vládnutí.

Ti nebudou stát o to, aby se situaci v Libyi a okolních státech uklidnila. Pokusí se nastalé situace využít k takové formě intervencí, jež stávající tragickou situaci učiní ještě horší. A to nejen pro obyvatele arabské či černé Afriky, ale i pro národy Evropy. A Jean Raspail, autor Tábora svatých, už žádnou další knihu nevydá, protože bude definitivně na indexu.

Tváří v tvář všem neblahým vyhlídkám sahám po díle jiného žánru, než v jakém se uplatnil Raspail. Když psal sv. Augustin, žijící v oblasti, kterou dnes s takovou pozorností sledujeme, svůj slavný spis, v němž staví myšlenkové základy Boží obce, budoucí Christianitas, ležela tehdejší římská civilizace v troskách. Severní Afrikou i Evropou táhly barbarské kmeny a jen málokdo doufal v budoucí povznesení života osobního i společenského. Starý svět ležel v rozvalinách, ale svatý biskup z Hippo viděl dál než jeho současníci. A i když jsme dost možná na prahu podobných společenských otřesů, jakým čelil svět doby Augustinovy, hodlám spolu s ním setrvávat v křesťanské naději, že i pády říší a zánik určité civilizační epochy mohou otevírat cestu k lepší budoucnosti. Navzdory těm, kdo tyto procesy vyvolávají pro uskutečnění svých zlých záměrů.

Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje,
Hospodin se posmívá jim.
Poté však mluví k nim ve svém hněvu,
Ve svém rozhorlení je děsí. (Žalm 2)

Převzato z Blog.ihned.cz/semin se souhlasem autora