Německý parlament do toho po letech diskusí praštil a schválil kvóty pro ženy: Ve vedení velkých německých firem jich od roku 2016 bude muset být aspoň 30 %. Týká se to představenstev, dozorčích rad, státní správy… a pokud by se „náhodou“ vhodnou kandidátku nepodařilo najít, její křeslo musí zůstat neobsazené.

Přitom zákon přichází v okamžiku, kdy podíl žen na nejvyšších místech v německých firmách setrvale roste. Zatímco ještě v roce 2010 byly ve vedení firem, které jsou obchodované na frankfurtské burze a podílejí se na akciovém indexu DAX, jen tři ženy, dnes je to sedmnáct. A podíl žen v dozorčích radách těchto společností se pohybuje kolem 15 %. Podniky, které jsou považovány za „středně velké“, si musí samy svou vnitřní směrnicí podíl žen ve svém vedení určit, ale musí to být víc než dnes.

Možná by někdo mohl říct, že bych měla být ráda: Jsem přeci žena. Nový německý zákon má šanci šířit se jako infekce celou Evropou, tedy i k nám. Faktem ale je, že mě zákon děsí.

Kvóty pro ženy jsou dehonestující. Říkají vlastně mezi řádky, že ženy jsou neschopné se samy prosadit, a proto jim musí být pomoženo z titulu moci úřední. Se vší odpovědností prohlašuji, že s diskriminací kvůli svému pohlaví jsem se za celý život setkala jen jedinkrát. Tehdy jsem pracovala v ČSOB. V sousedním oddělení hledali posilu a já teoreticky uvažovala o změně patra. Když jsem se šéfovou oddělení promluvila, zatvářila se na mě, jako by právě žvýkala citron, a sdělila mi, že na jejich oddělení jsou jen samé ženské a teď už chtějí chlapa. I rozhlédla jsem se trochu – a musela jsem konstatovat, že šéfka měla pravdu: Připadala jsem si jak v drůbežárně. Kolem mne brebentilo asi deset nevýslovně afektovaných blondýn, které si místo své práce hleděly lakování nehtů. V tu ránu mi bylo jasné, že zde bych nevydržela ani den, a urychleně jsem vzala do zaječích. Od té doby se nekonal ani pokus o diskriminaci. Kdyby ovšem u nás platily kvóty, značně by mi kleslo sebevědomí: Nikdy bych si totiž nebyla jistá, zda dělám svou práci kvůli svým schopnostem, nebo kvůli kvótě.

Ale je to ještě horší – kvóty jsou pro celou ekonomiku zpomalující. Ano, jako ekonom trvám na tom, že kvóty ekonomiku doslova poškozují, a tedy životní úroveň snižují proti jejímu potenciálu. Je to prosté. Jako majitel firmy mám celkem srozumitelný cíl. Totiž za vynaložení co nejmenších nákladů dosáhnout co nejvyšších výnosů. Jinými slovy zaměstnat za co nejméně peněz co nejschopnějšího zaměstnance, který mou firmu přivede k zisku. Pokud jednám jinak, jsem cvok. I tací samozřejmě jsou, ale je jich menšina. Pokud vedle sebe budu mít na výběr stejně „drahé“ dva lidi, ženu a muže, ale žena bude o něco schopnější, nebudu přemýšlet ani vteřinu a zaměstnám ženu. Coby akcionář firmy tím koneckonců pomáhám sám sobě. Pokud mi ale bude kvóta coby zaměstnavateli předepisovat, koho musím zaměstnat, nebudu se rozhodovat podle toho, který adept s firmou dosáhne nejlepších výsledků, ale mé rozhodnutí bude pokrouceno zákonem. Firmy tedy nebudou fungovat nejefektivněji. A celá ekonomika tudíž bude dosahovat horších výsledků.

Ovšem rozhodují-li se majitelé firem podle schopností manažerů, proč asi je žen ve vedení firem míň než mužů? A proč mají v průměru nižší platy? Je to skutečně nějakou domnělou bariérou, kterou vidí všichni ti genderoví teoretici? Ne, jsem přesvědčená, že je to v průměru menší ochotou žen dělat kariéru. Mají děti, mají rodiny. Nejsou ochotné trávit v práci tolik přesčasů jako muži, když děti potřebují doma na dobrou noc přečíst pohádku. A pokud budou umělé kvóty čím dál víc vtahovat ženy do vedení firem proti jejich přirozeným preferencím, pak těmi, kdo na to doplatí, budou děti, které se pohádky na dobrou noc od maminky nedočkají. Rodiny se ještě víc rozklíží, děti odložíme do školních družin, školek a jeslí a mezigenerační vztahy budou v tahu.

Doplatí na to ale i muži. V novém přefeminizovaném světě budou ztrácet svou roli, pro kterou se narodili. Není žádným tajemstvím, že mužskému pokolení dnes čím dál víc chybí testosteron, ztrácí plodnost a s ní ztrácí i mužské sebevědomí. Z lovců mamutů, kteří měli hrubou silou chránit své samičky a potomstvo, jsou stresované hromádky nervů, které jako by byly najednou na světě „zbytečné“: samičky o ochranu nestojí, děti nejsou, protože se ke kariéře samiček nehodí, a na „meetingu“ se svou šéfovou hrubou sílu jaksi moc nepoužijí.

A doplatí na to i ženy. Čím víc je společnost feminizovaná, tím víc jsou ženy vtahovány do pracovní kariéry, polykají antikoncepční pilulky, odkládají děti na neurčito nebo navždy a proti své přirozenosti se snaží měřit se s muži na poli pracovním. A přitom zapomínají, že existuje jedna oblast, ve které nad muži vítězí na celé čáře: Zatímco chudáci muži nikdy nepoznají zázrak zrození, ženy se své schopnosti dobrovolně vzdávají a touží s muži soutěžit v kategoriích úplně jiných.

Je to skutečně důsledek diskriminace, když ženy nevládnou firmám? Zatímco kdyby totéž řekl muž, bylo by to označeno za mužský šovinismus, já si jako žena mohu dovolit říct, co si skutečně myslím: A já jsem hluboce přesvědčená, že o žádnou diskriminaci nejde. Je tomu přesně naopak. To jenom muži mají vrozenou potřebu soutěžit, drát se kamsi do vedení smečky a nikdy nedojít klidu, dokud nepřeválcují okolní soky. Zato ženám bylo v průměru dáno něco jiného: Schopnost rodit a vychovat děti, radovat se s nimi z prvních zoubků a prvních slovíček a najít klid samy v sobě. Na rozdíl od mužů si nepotřebují ke štěstí dokazovat, že umí skolit mamuta.

Genderové rovnostářství je pro mě šíleným experimentem. Snaží se nám vnutit, že muži mají prsa a umí nakojit své děti. Protože jedině tak si lze vysvětlit pomatený návrh ministryně Marksové Tominové, že rodiče by se měli na rodičovské „dovolené“ na pár měsíců vystřídat. Pokud by to neudělali, přišli by o peníze a rodičovská dovolená by se jim zkrátila. Těžko si představit bláznivější výmysl, který šikanuje všechny: Matkám bere jejich mateřství, mužům bere jejich mužství a kariéru a dětem bere… mateřské mléko a měkounkou náruč mámy.

Ovšem genderové šílenství se asi nezastaví před ničím. Protože odpovědí na návrh Marksové Tominové bylo vzápětí chystání odvodů žen do armády. Který zelený mozek mohl vymyslet, že ženské by měly ve válce životy se zbraní v ruce brát, místo aby je dávaly?

Abychom si rozuměli: Nejsem ani omylem proti kariéře žen. Sama mám děti a současně s tím řídím společnost. Když doma dojde na smontování skříně, zapojení myčky na nádobí nebo na doplnění motorového oleje, jsem to já, kdo se chopí nářadí; manžel agilně radí z uctivé vzdálenosti od počítače. Jenomže dělám to ráda a dobrovolně. Jsem jen proti povinnosti, regulaci, plíživé manipulaci. Jsem proti bláznivému tvrzení, že máme všichni stejná těla a stejné hormony. Jsem proti tomu, aby mi kdokoliv ve jménu kvót zkoušel brát mé ženství a mé mateřství. Respektive řečeno ještě jinak: Já si ani jedno vzít prostě nenechám.