Martin Schulz ještě jako předseda Evropského parlamentu se lvím způsobem podílel na tom, jak vypadala evropská politika v roce 2015, když vrcholil příliv imigrantů do Německa přes Balkán. Nyní se tváří jako neviňátko.

Státy, které odmítají přijmout uprchlíky, by podle Schulze měly v budoucnu počítat s menšími finančními prostředky z fondů EU. Ty, které naopak přijaly velké množství osob hledajících ochranu, by měly dostat bonus. Země stojící mimo eurozónu by neměly mít možnost blokovat její další integraci, uvedl dále německý politik, který byl donedávna předsedou Evropského parlamentu. Pokud jde o Německo a Evropu, země „by mohla udělat víc“, poznamenal Schulz. Mohla by například zvýšit svůj finanční příspěvek do společné pokladny.

Schulz obvinil kancléřku Angelu Merkelovou a ministra financí Wolfganga Schäubleho, že vstřícností vůči uprchlíkům v roce 2015 oslabili Evropu, když otevřeli hranice bez jakékoli koordinace s unijními partnery. Schäublemu navíc vyčetl, že restriktivní finanční politikou pomohl uvrhnout tisíce řeckých rodin do ještě hlubší chudoby.

Ačkoliv se jedná o program německé sociální demokracie SPD k volbám do Bundestagu v září letošního roku, musí nás zajímat již z toho prostého důvodu, že Německo je klíčovým členem EU a má v řadě záměrů EU poslední slovo.

Návrhy předsedy SPD, které přednesl při komentování programu SPD pro letošní volby, jdou zatím nejdále. I když se tu a tam hlasy požadující restrikce vůči státům, které odmítají kvóty na přerozdělení imigrantů, objevily, byly to hlasy ne tak významné. Německá sociální demokracie, která podle Schulze „chce vyhrát celoněmecké volby“, však do této kategorie nepatří. Politika SPD, která vyhrožuje restrikcemi vůči státům, které odmítají kvóty, je možným počátkem společné politiky sociálně demokratických stran Evropy. Ostatně, sociální demokraté i socialisté v Evropě vykazují v posledním období výrazný ústup ze slávy, ať už to byla Francie nebo před tím Holandsko. Jen radikální levicová politika britské Labour Party uspěla poněkud více, i když na pozadí jednání Británie s EU o brexitu.

Zastavme se ale u Schulzovy kritiky kancléřky Angely Merkelové a ministra financí Wolfganga Schäubleho. Kritika „vstřícnosti“ Merkelové vůči migrantům z léta 2015 je v zásadě velmi pokrytecká. V té době ještě Martin Schulz „řešil“ migrační krizi z pozice předsedy Evropského parlamentu a společně s předsedou EK Jean Claude-Junckerem a předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem se zasadil o přijetí politiky kvót. Schulz ani Juncker se nikdy nevyjádřili tak, že by se migrace měla omezit a rovněž tak i podmínky pro přidělování azylu v Evropě. Schulz byl naopak zásadním propagátorem kvót jako „spravedlivého řešení“ migrační krize v rámci EU. Jeho současná kritika Merkelové, kterou obviňuje ze „vstřícnosti“ k migrantům, je kouřovou clonou jeho chybné unijní politiky.

Rovněž tak kritika Schulze vůči ministrovi financí Schäublemu je ze stejného soudku. Vytýkat Schäublemu vinu za to, že uvrhl „tisíce řeckých rodin do ještě hlubší chudoby“, chce skutečně silný žaludek. A ten Schulz má. Víme všichni, že krachující Řecko bylo již po několikáté „zachráněno“ a nebýt souhlasu Německa s dalšími půjčkami Řecku, pak by teprve situace milionů Řeků byla zřejmě kritická. Nyní se museli „pouze“ uskromnit.

K tomu zásadnímu v Schulzově projevu, a sice k požadavku restrikcí vůči státům, které jsou „nesolidární“, pak stačí dodat jenom to, že je to politika, která by vedla k rychlejší erozi EU a zapřisáhlými odpůrci EU by byla v zásadě vítána. Mohli by totiž poukazovat - a právem - na to, že se EU vměšuje do suverenity států EU v rozhodování o tom, koho mají či nemají přijmout na své území. Mimochodem, politika „omezené suverenity“ byla naposledy vůči Československu uplatněna v roce 1968 při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Schulzův další návrh na zvýšení německého příspěvku do společné pokladny EU je na první pohled „fantastický“ a mohl by částečně řešit výpadek příjmů způsobený odchodem Velké Británie z EU po roce 2018. Pokud si uvědomíme, že „více peněz znamená i více vlivu“, návrh Schulze zas tak altruistický není. Není třeba si dělat žádné iluze o tom, že by se Německo v případě svého vyššího příspěvku do pokladny EU smířilo s tím, že jeho vliv na unijní politiku se nezmění či dokonce oslabí. Právě naopak, vyšší příspěvek by ještě více podpořil dominanci Německa v unijní politice.

Z výše uvedeného tak pro EU i Česko plyne jediný možný závěr: Politika SPD je v rozporu nejen se zájmy Česka, ale i celé EU. Její případná realizace by vedla k ještě většímu napětí mezi státy EU a k dalšímu drolení společné Evropy. Jestliže si toho Martin Schulz není vědom, je to doklad o jeho neschopnosti vést Evropu v současných těžkých časech.