Jakkoliv lze hádat z mnohých náznaků, v tuto chvíli nikdo definitivně neví, zda prezident republiky nakonec podepíše (a tím ratifikuje) Lisabonskou smlouvu – at´už nález Ústavního soudu či požadovaná výjimka z Listiny základních práv a svobod dopadne jakkoliv. Bez ohledu na konečný výsledek je ale tato tahanice o Lisabonskou smlouvu velmi užitečná. Vytváří totiž zajímavé (a občas velmi zábavné) situace, jakési vedlejší produkty, které mají velkou vypovídací hodnotu. Kdo je chce a umí rozkrývat, dozví se mnohé o podstatě evropské integrace a mechanismech za ní skrytých. Dozví se také mnohé o chování evropských i našich politických a mediálních elit ve vypjatých chvílích. A sám pro sebe si také může – chce-li – znovu pokusit definovat českou státnost a naši roli či postavení uvnitř rodiny evropských národů. Koneckonců, ani český ústavní systém nezůstane nedotčen. Václav Klaus zkrátka posloužil jako katalyzátor, díky němuž vybublaly jevy, které za normálních okolností vůbec patrné nejsou, skrývají se spíše pod povrchem, a jsou proto stranou veřejného zájmu.

Bezesporu Klausův odpor k ratifikaci oživil zájem o problematiku evropské integrace a jejího smluvního uspořádání doma i v zahraničí. To je jenom dobře. Současný nekonečný sit-com o evropské integraci – v němž je Lisabonská smlouva jen dalším dílem – je totiž naplňováním padesát let starého poválečného schumannovsko-monnetovského scénáře. Ten, zjednodušeně řečeno, spočívá v představě, že národní státy, tak jak se konstituovaly během 19. a 20. století, byly zdrojem veškerého zla na kontinentě a stály u zrodu téměř všech evropských konfliktů. Proto řešením pro Evropu je postupné odebírání pravomocí národním státům a jejich převádění nahoru na evropskou (a nově i dolů, na regionální) úroveň, postupné vyprázdnění národních států do podoby prázdných skořápek a postupná federalizace Evropy do podoby jakýchsi Spojených států evropských, s plnokrevnými „federálními“ orgány (parlament, vláda, prezident, ministr zahraničí atd.). Protože druhou světovou válkou inspirovaný „reaktivní“ důvod integrace (zabránit konfliktům) již v dnešní době nepostačuje, používá se nový „aktivní“ důvod: strašák v podobě globálních velmocí typu Indie, Číny, Ruska, Brazílie, které prý starou dobrou Evropu „převálcují“, nebude-li dostatečně integrovaná. Politické elity EU za touto svojí představou vlečou své vlastní občany – ovšem paradoxně bez jejich valného zájmu. Je proto nejvyšší čas, aby si veřejnost v členských státech EU ujasnila, zda si takovou evropskou architekturu opravdu přeje – nebo zda si přeje nějakou jinou. Proto cokoliv, co probudí veřejný zájem o jinak zdánlivě nudný proces evropské integrace, má být vítáno, i když je to třeba kontroverzní. Proto je dobře stále znovu diskutovat o věcných aspektech Lisabonské smlouvy, zvláště pokud opravdová diskuse na toto téma nikdy nikde neproběhla.

Dále: že si Klaus jako záminku k odkládání ratifikace vybral zrovna tzv. Benešovy dekrety, je jenom dobře, i když musel vědět, že bude okamžitě osočen z tzv. nacionalismu a rozdmýchávání nenávisti. A je celkem jedno, zda „prolomení“ dekretů cestou judikátů Evropského soudního dvora opravdu hrozí či nikoliv. Bez ohledu na to je relativizace příčin a následků druhé světové války objektivním jevem, který probíhá téměř celých posledních 20 let, v důsledku emancipace Německa po jeho znovusjednocení. Prezidentské československé dekrety, které jsou nedílnou součástí poválečné denacifikační legislativy, hrají v tomto procesu roli jakéhosi „kanárka v zamořeném dole“, jsou totiž nejsnazším terčem. Budiž jasně řečeno – to, že v Německu stále fungují nikoliv nevýznamné vlivové skupiny, které (za blahovolného přihlížení či dokonce podpory části německých politiků) opravdu věří, že se mohou domoci majetkového, finančního či právního vyrovnání za poválečný odsun Němců a konfiskaci jejich majetku, je německou ostudou, nikoliv naší. Navzdory tomu je česká veřejnost významnou částí našich „proevropských“ médií a publicistů posledních 20 let trvale masírována k pocitu kolektivního špatného svědomí a viny. To, že přes veškerou snahu této masáži nepodlehla a že v možném zpochybňování poválečných dekretů stále spatřuje jakési riziko (alespoň soudě podle průzkumů veřejného mínění), je jenom dobře. Není to důkaz žádného provincialismu nebo čecháčkovství, ale toho, že naše historická paměť není zase až tak krátká.

Pokračování za týden

Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS