aneb Evropská unie jako žalář národů

Bývalá britská premiérka Theresa Mayová vyjednala s Bruselem dohodu o odchodu Velké Británie z Evropské unie, která ovšem v britském parlamentu třikrát neprošla. Mayová padla, nastoupil Boris Johnson. Má snad jít se stejnou dohodou do parlamentu počtvrté? To snad nikdo nemůže myslet vážně.

Bruselští papaláši říkají, že chtějí, aby Británie odešla z Evropské unie s dohodou, ve skutečnosti se ale zabetonovali v neústupné pozici. K čemu to vede? Výsledkem může být přesně to, o čem tvrdí, že to nechtějí, totiž tvrdý brexit. Jenže tvrdý brexit není výhodný ani pro občany států Evropské unie. Proč se bruselští lháři zabetonovali? Protože nehledají dohodu, respektive oboustranně přijatelný kompromis, nýbrž chtějí odchod Británie znemožnit. A když to nepůjde, tak aspoň Británii pořádně ztrestat. Proč? Aby odradili další nespokojence, kteří by se snad chtěli trhnout.

Ještě větší pakárna se ovšem aktuálně odehrává v britském parlamentu. Hrozba tvrdého brexitu je největší britskou pákou pro další vyjednávání s Unií. Proč? Protože tvrdý brexit by byl tvrdý, rozuměj bolestivý a nevýhodný, nejen pro Británii, nýbrž i pro Evropskou unii. Z čehož plyne jediné: V zájmu všech, pokud tím tedy myslíme obyvatelstvo Británie i EU, je najít kompromisní řešení. Jinými slovy: Jde o to dotlačit bruselské pohlaváry k tomu, aby opustili svůj beton a aby i oni ušli svůj kus cesty k dohodě.

Jenže co v ten okamžik udělala většina poslanců britského parlamentu? Odhlasovali zákaz tvrdého brexitu. Má to nějakou logiku? Jistě. Ale pouze tu zvrácenou. Premiéru Johnsonovi to výrazně oslabuje jeho vyjednávací pozici. Nezbláznili se ti poslanci? Ale vůbec ne. Vždyť přece 70 procent z nich brexit vůbec nechtělo a nechce. Takže dělají vše pro to, aby brexitu zabránili. Kecy o tom, že jen nechtějí tvrdý brexit, nechť si nechají na koledu.

Jenže premiér Boris Johnson je střelec jinšího ražení než Mayová. Stále dokola a navzdory tomu, že opoziční i někteří vlastní poslanci mu házejí klacky pod nohy, opakuje, že Británie z EU odejde k 31. říjnu. Ať už s dohodou, nebo bez ní. Samozřejmě, že preferuje dohodu, neboť brexit s dohodou je lepší jak pro Británii, tak pro Evropskou unii. Nicméně alternativa tvrdého brexitu je jeho největší vyjednávací pákou. Právě proto mu ale vlastní poslanci tenhle trumf sebrali.

Má to nějaké poctivé řešení? Samozřejmě, že ano. Nové volby. Ještě před koncem října. Ať lidé rozhodnou, kdo a jak má s Bruselem vyjednávat. Johnson takové volby chce. Asi se jich nebojí. Opozice, jež po nich neustále volala, je nyní nechce. Asi se jich bojí. Že prý až poté, co definitivně zabrání tvrdému brexitu. Tak určitě! Poznámku o kecech na koledu netřeba opakovat.

K čemu to všechno, pokud i Brusel neujde svůj kus cesty k nové dohodě, směřuje? Možná k tomto scénáři: Nové volby nebudou, Johnson bude nadále premiérem, ale o prodloužení odkladu brexitu nepožádá. A nikdo jiný to udělat nemůže. Jaksi automaticky pak 31. října nastane to, čemu všichni údajně chtějí zabránit, totiž tvrdý brexit. Opravňuje něco Johnsona k takovému postupu? Jistěže ano. Britští občané si brexit odhlasovali v referendu. A povinností politiků je to realizovat, ne to nekonečně oddalovat a potměšile vymýšlet, proč to nejde.

Suma sumárum: Je to tragikomická podívaná, kterak politici, eurounijní i britští, kašlou na vůli a zájmy občanů a namísto toho, aby opravdu hledali poctivou kompromisní dohodu, hrají své mocenské hry, u čehož si poměřují délku svých pindíků. Má to nějaké řešení? Ano. Vzít vidle a hnát celou tuhle garnituru samolibých, namistrovaných panáků, kteří evropský kontinent vedou „zugrund“, svinským krokem.

Nebo vám se snad líbí Evropská unie coby žalář národů?