Politické elity v Evropě, spolu s našimi, se vyznačují značnou tvořivostí, když jde o hesla. „Vícerychlostní unie“ je pojem starý už několik let. „Robustní mandát“ je druhá taková slaboduchost. A „balíčky“, těch je povícero - úsporné, daňové a mnoho dalších.

V minulých dnech se předvedla spasitelka vesmíru Angela Merkel svou „dvourychlostní EU“. Vyjádřila se tak na setkání nejlidnatějších členských států unie ve Francii. Premiéři Německa, Francie, Itálie a Španělska se sešli, prý symbolicky, ne v Elysejském paláci, ale rovnou ve Versailles, kde se téměř před sto lety sešli vítězové první světové války, aby jednali o podmínkách míru s poraženým Německem a rakousko-uherskou říší. Myslí si snad účastníci setkání, že mohou zbytku EU něco diktovat?

Když už jsme u hesel, setkání by se dalo také nazvat „Návštěva staré dámy v chudobinci“. Všichni, i Německo, nesplňují kritérium zadlužení, které bylo zavedeno před přijetím eura. Pomocí něho chtěli němečtí politici svým spoluobčanům udělat stravitelným nahrazení marky eurem. Nikoho moc nepřesvědčili, ale stejně o nic nešlo, nikdo se nikoho také na nic neptal a euro bylo zavedeno. Hranice zadlužení jednotlivých členů byla tehdy stanovena na 60 % HDP.

Zadlužení Itálie obnáší 135,4 % HDP (více jsou zadluženi už jen Řekové), Španělska 100,5 %, Francie 97,5 % a Německa 68 % HDP. Údaje jsou už téměř půl roku staré a nejsou-li dnes vyšší, tak od doby uveřejnění v žádném případě nepoklesly. Pro srovnání zde naše zadlužení - 41,27 % HDP. Klausovi za to budiž dík, ne proto, že by byl příliš spořivý, ale proto, že zabránil přijetí eura.

Setkání politiků čtyř států ve Versailles bylo - jak se dnes říká, když se nic nedohodne - pouze informativní. Každý ze zúčastněných je oprávněn mluvit za svůj stát, ne více. Jde o totéž jako v případě setkání Visegrádské čtyřky, která ovšem nemá ambice mluvit za 23 zbývajících členů unie. Kde berou státy versailleského setkání přesvědčení, že jsou oprávněni mluvit za zbytek unie, je mi záhadou.

Každý v EU mluví jen za sebe, Merkel a Jean-Claude Juncker za všechny. K těm se připojují další, jako arogantní socialista lucemburský ministr zahraničí Asselborn, který má tu drzost tvrdit, že ve stavu, v jakém dnes Polsko je, by nikdy nebylo do EU přijato.

Merkel mluví o dvourychlostní Evropě, ale neříká, kterou rychlostí pojede - možná chce couvat.

Juncker vyzývá ke společné obranné politice a zcela přehlíží NATO, kde drtivá většina států EU jsou tak jako tak členy. Proč tedy druhé velení?

Hollande vykřikuje „kupředu levá - zpátky ni krok“ a neuvědomuje si, že mrtvoly, i ty politické, se nepohybují vůbec.

Španělský ministerský předseda Rajoy má problémy s nezaměstnaností mladých a k tomu ještě i finanční.

Itálie stojí před bankrotem a zachraňuje ji jen předseda Evropské centrální banky, Ital Romano Prodi, který tiskne stále nové peníze - eura. Za ty pak ECB nakupuje italské dluhopisy a tím drží Itálii nad vodou.

Dvourychlostnost EU vidí Merkel v tom, že prý není nutno nutit všechny členy ke všemu - vpřed mohou kráčet jen ti, co si to přejí. Blahoslavení, kteří tomu věří. Kdyby zavedení nové měny nebylo tak komplikovanou záležitostí, už by nám euro dávno přikázali a Sobotka by ho ochotně přijal. Shromažďuje zásluhy, aby dostal, až bude odvolen v Praze, nějakou trafiku v Bruselu.

Přidělování imigrantů je další unijní vymoženost, která nás ohrožuje. Den po parlamentních volbách v Německu (24.9.), pokud zrovna nevyhraje AfD, máme kontingent utečenců na krku.

Václav Klaus říká, že je nesmysl domnívat se, že Česká republika v rámci EU o něčem rozhoduje, a já mu věřím. Zbývá tedy jen hledat způsob, jak u nás prosadit demokratické lidové hlasování alespoň o těch nejpodstatnějších věcech: naše členství v EU a trvalé odmítnutí nové měny - eura.