Před největším rozšířením Evropské unie v poválečných dějinách v roce 2004/5 řada analytiků upozorňovala na to, že vznikne obtížně řiditelný kolos. Události posledních více než deseti let to potvrdily.

Miloš Zeman si před návštěvou Ruska postěžoval, že EU chybí silný vůdce. Poukázal na USA, Rusko a Čínu, které naopak silné vůdce mají. Ze Zemanových slov se však vytratilo, že EU a silný vůdce nejde dohromady.

Spojené státy, Rusko i Čína jsou klasické národní státy s jasně definovanou většinou Američanů, Rusů a Číňanů, kteří tvoří základ národních států. EU je naproti tomu mnohonárodní společenství, které je nějak upraveno a funguje podle modelu, který byl schválen v Lisabonu – proto Lisabonská smlouva. Tento model sice zachovává národní státy jako základ EU, umožnuje však v případech, kdy se to „hodí“, řešit otázky na schůzkách ministrů členských států EU formou hlasování prostřednictvím předem definované většiny. Na tomto principu byly například schváleny jednorázové kvóty na přijímání uprchlíků z Řecka a Itálie. Česko společně se Slovenskem a Maďarskem se sice „odvážně“ postavily proti, byly ale přehlasovány. Slovensko si na rozhodnutí a jednorázových kvótách stěžovalo u evropských soudů, ale neuspělo. Dnes se sice tvrdí, že kvóty, které napáchaly velké škody mezi vztahy států unie, již nepřicházejí v úvahu, nicméně pokud platí Lisabonská smlouva, může být většinové hlasování uplatněno i v jiných oblastech.

Až do nedávna se jako motor EU označovalo Německo. Jeho ekonomická síla společně s Francií dokázala působit zejména na tradiční západní část EU pod německo-francouzským vlivem. V současném období se zdálo, že vliv německo-francouzského bloku se po odchodu Velké Británie ještě zvýší. Nicméně nic takového se neděje. Německo po nedávných volbách přešlapuje na místě a dosud vládnoucí strany CDU/CSU zatím nedokázaly vytvořit většinovou vládu s dalšími stranami. Podobně jako v Česku jsou ve Spolkovém sněmu dvě strany, Levice a Alternativa pro Německo, se kterými se vůbec nejedná, a německá sociální demokracie vstup do vlády rovněž odmítá. Naopak si přeje předčasné volby v naději, že se zlepší její výsledek.

Permanentní strašák voleb, který obchází EU, vlastně vylučuje, aby se vůbec vytvořily podmínky pro „silné vedení“ unie. Místo toho je na evropské úrovni vytvořen jakýsi quasi-parlament, formálně kontrolující takzvanou Evropskou komisi, kde se však nepromítají okamžité změny volebních výsledků v jednotlivých státech unie. Kromě toho se dva největší bloky stran, sociálně-demokratický a křesťansko-demokratický, vždycky nějak dohodly bez ohledu na další menší bloky evropských stran. To, jak se v evropském parlamentu dbá na „rovnováhu“, pak ale v důsledku vede právě k tomu, že tu není nikdo, kdo by mohl i jen zdánlivě sehrát roli vůdce EU. Předseda EK (dnes Jean-Claude Juncker) či předseda Evropské rady (dnes Donald Tusk) jsou všechno jiné než vůdci. Navíc Tusk utrpěl nepodporou ze své mateřské země a EU je ráda, že Polsko netrvá na jeho odvolání.

Z těchto důvodů se proto EU chová tak, jak se chová. Některé unijní státy se v případě vnitřních problémů (viz zadlužené Řecko) stále spoléhají na pomoc z bohatého Německa. Jakmile by se měly postarat i o bezpečnost evropských hranic, reagují opožděně a až v tom případě, kdy se situace na jejich územích stane neúnosnou. Pak to najednou jde a hranice začíná fungovat. Trvá to ale měsíce či roky a i to se promítá do společenské atmosféry v zemích EU.

Evropská unie proto z principu své podstaty nemůže a ani nebude mít silného vůdce a ambice vytvořit dokonce jakousi protiváhu USA ze strany evropské levice navíc ohrožují bezpečnost Západu, jehož obrannou doktrínou je NATO. Evropská armáda je plánem, který může pouze oslabit NATO a jeho rozhodující roli při obraně západních demokracií.

Jedinou reálnou šancí pro obnovení důvěry mezi státy EU je radikálně omezit ambice některých představitelů EU o vytvoření „mocenského centra“ právě po vzoru USA, Ruska a Číny. Mnohonárodní EU takovou ambicí ani mít nemůže. Právě jasná podpora NATO je to, co Západ, neboli euroatlantická civilizace, od EU nejvíce potřebuje. Zkazky o „evropské armádě“ dělají z EU nikým neřízený balvan, který bezpečnost Západu naopak oslabuje.

Situace, kterou každodenně pozorujeme, a snahy o „více Evropy“ jsou důvodem i pro oslabení role takzvaných „proevropských stran“ v zemích EU. S tím se svezla i TOP 09, která tvrdošíjně současný systém EU obhajuje. Volbou „proevropského aktivisty“ Jiřího Pospíšila za svého předsedu to jen potvrdila.