Končící rok 2015 byl v Evropě mimořádný. Švédská vláda v něm například vytvořila příležitost předefinovat pojem „stockholmský syndrom“.

Výrazem „stockholmský syndrom“ se tradičně označuje mentální stav, v němž se obět únosu (či jiného útoku nebo ohrožení) ztotožní se svým trýznitelem, případně k němu dokonce projevuje náklonnost. Švédské hlavní město dalo tomu stavu jméno v důsledku šestidenního dramatu, při němž byli bankovními lupiči v srpnu 1973 zadržováni rukojmí, na jejichž chování byl syndrom následně popsán.

Historickým paradoxem je, že v roce 2015 to je opět Stockholm, resp. Švédsko, které se stalo prvním evropským „rukojmím“ imigrační vlny. Fascinující na celé věci je to, že stockholmská vláda své zemi tento stav do značné míry přivodila vlastním jednáním - sebezničující kombinací imigrační politiky široce otevřené příchozím z mimoevropských oblastí a velkorysého sociálního zabezpečení těchto nově příchozích (podle německého měsíčníku Cicero tvoří přistěhovalecká populace 16,5 procenta švédského obyvatelstva, pobírá však dvě třetiny všech sociálních transferů - srov. „Merkels Experiment“, Cicero 11/2015). Postup švédské veřejné moci v průběhu roku 2015 lze přirovnat k postupu řidiče, který k úžasu přihlížejících jede v autě bez brzd odhodlaně proti velmi pevné, velmi dobře viditelné zdi tak dlouho, dokud do ní prostě čelně nenarazí. Nebo k člověku, který tak dlouho vysedává v nebezpečných čtvrtích po bankovních pobočkách, až se mu konečně podaří stát se při přepadení jedné z nich rukojmím.

K prvním protiopatřením přistoupila švédská vláda na počátku minulého týdne, teprve poté, co se imigrační situace v zemi stala zcela neúnosnou. Odhadem lze říci, že tento bod nastal, když počet nově příchozích v průběhu jednoho roku přesáhl jedno procento domácí populace a začal se blížit dvěma procentům.

Zhruba ve stejném bodě se nyní nachází i Německo, jehož kancléřka je ovšem postižena stockholmským syndromem v jeho verzi 2.0 do té míry, že dosud ani nepřipustila, že právo na azyl podléhá implicitním limitům vyplývajícím ze situace v hostitelské zemi.

Až Německo „narazí do své zdi“ (což při stávající politice kabinetu Angely Merkelové není otázkou „zda“, ale otázkou „kdy“), bude ovšem v důsledku jeho velikosti absolutní počet nově příchozích mnohonásobně vyšší, než jaký byl v okamžiku „nárazu“ v případě Švédska. Uvážíme-li k tomu, že např. v Bavorsku neuspěje v učňovských kursech 7 z 10 frekventantů pocházejících ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu (jedná se o kohortu, která kursy započala v září 2013, tedy o příchozí, kteří v Německu byli již před letošní imigrační vlnou), není složité pochopit, že čím silnější je stockholmský syndrom v. 2.0, tím silnější je nutně i tlak na „přerozdělení“ nově příchozích do jiných zemí.

Převzato z Richter.blog.ihned.cz s autorovým souhlasem