První zahraniční cesta francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vedla do Berlína. Přijetí kancléřkou Merkelovou bylo „vřelé“, neboť Berlínu se líbí Macronův vyhroceně proevropský slib, že jeho politikou bude „výkonnější Evropa, demokratičtější Evropa a Evropa více politická“. Na závěr berlínské schůzky se Merkelová a Macron shodli, že „vdechnou novou dynamiku do vzájemných vztahů... a že společně připraví novou cestovní mapu pro zásadní reformy EU i za cenu otevření smluv“.

Německá a francouzská pozice na závěr Macronovy letmé cesty do Berlína potvrdily, že se ve Francii stal prezidentem muž „starých evropských pořádků“ s tím rozdílem, že své představy o reformách EU federalistického typu je odhodlán prosazovat s novým elánem a budovatelským nadšením. Macron demonstruje, že nahradí už poněkud omšelé eurofederalisty Junckera a Verhofstadta, a podobně, jako se mu ve Francii v předvolebním boji podařilo najít nový nátěr přežilému francouzskému socialismu, bude hledat i atraktivnější přebarvení starých evropských problémů a jejich řešení.

Pro Českou republiku a utváření její mezinárodní politiky v budoucích letech je nutné si povšimnout, že ani Merkelová, ani Macron se při svém prvním setkání nijak neobtěžovali ve svých stanoviscích zmínit i nutnost ochoty zbytku EU akceptovat „hluboké a zásadní reformy“, které vzniknou na půdoryse německo-francouzských zájmů v Evropě. Měli bychom se připravit na to, že Macronovo opakované volání po „političtější Evropě“ nebude ničím jiným, než tlakem na intenzivnější prosazování francouzského politického vlivu skrze evropské instituce.

Je nezbytné si realisticky uvědomit, a tomu přizpůsobit strategii a taktiku (již dnes výrazně limitované) obrany našich zájmů, že s Macronem přichází další fáze budování stále těsnější unie, nebezpečnější možná o to, že s „lidskou tváří“ francouzského mladíka.