aneb Kdo koho vydírá v EU?

Ještě před pár dny sotva kdo v Evropě věděl, kdo je Richard Sulík. Dnes vědí všichni, že je to onen pán, který shodil slovenskou vládu premiérky Radičové, aby nemusel podpořit rozšíření tzv. eurovalu, který má za úkol uklidnit finanční trhy. Sulík označil Radičové postup za vydírání a radikálně kritizoval Brusel za to, že znásilňuje členské vlády. Ponechme nyní stranou, že jeho argumentace je falešná, protože s eurovalem slovenská vláda prostřednictvím ministra financí výslovně souhlasila. Soustřeďme se na zásadní rozpor mezi tím, jak evropské vydírání vnímá fanklub pana Sulíka (zdá se, že nově má svou pobočku i v ČR) a jak je vnímají zahraniční média.

Je otřesné sledovat, pro kolik etablovaných komentátorů a rádoby nezávislých ekonomických analytiků v české kotlině se přes noc stal pan Sulík hrdinou, který se statečně postavil na odpor bruselské mašinérii, i když věděl, že jeho boj je předem prohraný. Sulíka (ostatně podobně jako českého prezidenta Klause) zajímá na EU jen jednotný vnitřní trh, vše ostatní je jen na obtíž. Bylo by na místě se těchto filozofů svobodného trhu bez přívlastků zeptat na to, proč nás asi do EU ostatní země přijímaly? Aby nám mohly platit miliardy z fondů EU? Kvůli prosté tržní logice to asi nebylo!

Naproti tomu si řada zahraničních komentátorů dnes klade otázku, proč je v EU možné, aby malá koaliční strana členské země o 5,4 miliónech obyvatel (jejíž roční hospodářský výkon je menší než má město Hamburk) zablokovala pracně vyjednanou záchrannou akci v eurozóně. Otázka, kdo koho v EU vydírá, se pro zahraniční komentátory seriózních médií staví zcela jinak, než jak se toto téma diskutuje u nás doma.

Pokud by na Slovensku s odsouhlasením eurovalu nepomohla Ficova opozice, hrozilo by ztroskotání provizorního záchranného fondu ještě před zřízením jeho permanentní podoby, což by zničilo důvěryhodnost eurozóny. Miliardové balíčky a záchranné mechanismy mají totiž kromě zajištění schopnosti splácet pro nejhůře zadlužené státy ještě jednu důležitou úlohu: ukázat světu, že Evropané to myslí se zachováním své jednotné měny vážně a že jsou schopni se semknout, když je zle.

V dnešní situaci je zcela legální, že pan Sulík využil demokratického procesu k uchopení jedinečné šance se na pár hodin zviditelnit před celým světem. Řada lidí v Evropě ale díky Sulíkovi pochopila, že není možné, aby slovenská pidistrana držela pod krkem celou Evropu (znovu podtrhněme, že problémy eurozóny se netýkají jen jejích členů). Na vině jsou šéfové vlád EU, kteří rozhodli o mezivládním způsobu jednání o záchranném eurovalu. Rozhoduje se jednohlasně a každý z aktérů tudíž může hrozit vetem a vydírat. Všechny instituce EU jsou takto mimo hru – parlament, komise, centrální banka nebo třeba účetní dvůr. Je to krok zpět, protože o všech ostatních hospodářských otázkách týkajících se vnitřního trhu EU se rozhoduje většinovým způsobem.

Současný postup řešení eurokrize je pro evropskou veřejnost zdrcující. Je pravda, že Češi mají ke Slovákům blízký vztah, a tak vnímají situaci velmi citlivě. Na druhou stranu je snad pochopitelné, že většina Evropanů se nechce zajímat o pana Sulíka ani jeho libertariánské vášně. Pro transparentní rozhodování o důležitých věcech týkajících se všech zúčastněných je třeba zapojit evropskou úroveň. Vydírání a neprůhlednost národních rozhodovacích pohnutek jsou pro Evropu ochromující.