Zahraničněpolitické chování současné Evropy působí mimořádně křečovitě a nevyrovnaně. Čím více má ústředních a ještě ústřednějších orgánů, tím méně lze hovořit o koordinovaném postupu a o sdílených hodnotách. Lady Catherine Ashtonová, vskutku povedená ministryně zahraničí Evropské unie, pokládá za důležitější popřát Viktoru Janukovyčovi ke zvolení ukrajinským prezidentem než poctít svou přítomností významnou schůzku EU–NATO, na níž se rozhodovalo o budoucnosti obranného svazku. Pět členských zemí NATO včetně Německa žádá USA, aby stáhly poslední taktické jaderné zbraně z Evropy za situace, kdy jejich spojenci zůstávají v dostřelu obdobných ruských raket.

Nejdokonalejším ztělesněním ideové zbloudilosti však zůstává francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Tento věčně kolotající a sebestředný politik se v četných piruetách protančil od hlavního amerického k hlavnímu ruskému spojenci v Evropě. Nečekané sblížení Francie a Ruska přivádí k zoufalství nejen obhájce lidských práv, ale vyvolává i znepokojení v sídle francouzského ministerstva zahraničí Quai d’Orsay, kontrarozvědce a v prezidentské kanceláři samé, jak napsal týdeník Le Nouvele Observateur. Pochybná obleva se projevuje v různých vojenských, energetických, a dokonce náboženských iniciativách, které mají vzniknout v roce 2010. Ten byl navíc vyhlášen rokem francouzsko-ruské vzájemnosti.

Jako povedený vtip dnes vypadá připomínka, že tento čipera byl svého času přezdíván „Sarko-Američan“ a jeho prvním činem ve funkci byla návštěva rodinného sídla tehdejšího amerického prezidenta George Bushe. Zlom v jeho rozmarné mysli nastal po rusko-gruzínské válce, kdy coby rotující předseda EU vyjednal podmínky zastavení palby. Ve skutečnosti sice do puntíku naplnil představy ruských generálů, ale sám své kapitulantství označil za průlom v zahraniční politice – doslova za „zkrocení ruského medvěda“. Poté, co Rusové přijali podmínky ukončení konfliktu, které sami stanovili, dospěl Sarkozy k názoru, že teď už ví, jak se má jednat s Kremlem. Navázal úzký kontakt s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, protože ho považuje za spřízněnou reformátorskou duši, a svému okolí oznámil, že je jediný, kdo „umí civilizovat Rusy“.

Týdeník Le Nouvele Observateur se zeptal známé odbornice na ruské dějiny Héle`ne Carre`re d’Encausseové, čím si vysvětluje překvapivou proměnu francouzského prezidenta. „Omamný pocit, že jste si podmanil mocnou ruskou říši, mění lidskou povahu,“ míní historička. A dodává: „Domýšlivý Sarkozy se však mýlí. Nejenže nezkrotil medvěda, ale sám se chytil do umně nastražené pasti.“ Pestrobarevná lobby stoupenců francouzsko-ruského sblížení, kterou původně zvolení Nicolase Sarkozyho znepokojilo, je z této jeho proměny nadšená. Až do současnosti byl jejich oblíbencem francouzský exprezident Jacques Chirac, jenž v mládí přeložil do francouzštiny Evžena Oněgina a ve stáří založil osu Paříž–Berlín–Moskva, která měla „vyvážit“ vliv Washingtonu. Strakatou snůšku podnikatelů a vlivových agentů zastřešuje zájmový klub Francouzsko-ruský dialog, který v roce 2004 společně vytvořili Chirac a tehdejší ruský prezident Vladimír Putin. Jeho členové se domnívají, že dokud je Rusko ochotné a schopné nakupovat francouzské zboží, na lidská práva může Paříž zapomenout.

Jsou však i lidé, kteří považují záchvat rusománie za předčasný, nemravný, ba nebezpečný. Zejména francouzská kontrarozvědka varuje před aktivizací ruských vyzvědačů, kteří prý zaplavili Paříž. Na základě nových skutečností francouzské ministerstvo zahraničí dokonce vyjádřilo nelibost nad prodejem budovy Meteo-France poblíž Eiffelovky, z níž Moskva hodlá vybudovat okázalý pravoslavný chrám. Francouzská kontrašpionáž se obává, že svatostánek bude až po zvonici našpikován supermoderní technikou umožňující dokonalý odposlech okolních bytů vládních úředníků. Navzdory protestům byl začátkem února slavnostně uzavřen obchod, který poradce francouzského premiéra Jean de Boishue nazval „velkým politickým vítězstvím Moskvy“.

Dalším vzepětím francouzsko-ruské družby se stal dohodnutý prodej nejmodernější výsadkové lodi třídy Mistral. Tento kšeft vyvolal natolik vehementní odpor vládních úředníků, že Sarkozy musel svolat zvláštní poradu, na které „kroutil jinak smýšlejícím ruce“. Znepokojené pobaltské státy poukazují na to, že až dosud žádná západní země takovou jednoznačně ofenzivní zbraň Rusku neprodala a že možné následky prodeje Francie s žádným spojencem nekonzultovala. Německý deník Die Welt k tomu poznamenal, že se Sarkozy chová zcela v souladu s arogantním Chirakovým výrokem na adresu Východoevropanů: „Mají právo souhlasit, anebo držet ústa.“

Týdeník EURO 10/2010

Autor je publicista