Vnitřní devalvace je v demokracii politická sebevražda

Po sobotním referendu v Řecku, které bylo de facto celonárodním hlasováním o důvěře Tsiprasově vládě a o nedůvěře politice lídrů EU, se v našich médiích objevují komentáře se závěrem, že Řecko páchá ekonomickou sebevraždu. Odmítnutí Řeků pokračovat v dosavadní evropské politice „záchrany Řecka“ cestou tzv. vnitřní devalvace (poklesu cen, mezd, sociálních výdajů) jako substitutu devalvace kursové, která je v eurozóně nemožná, možná otevírá cestu k bolestnému, ale přeci jen smysluplnému a perspektivnímu ekonomickému řešení řecké krize. Především ale znamená jasné odmítnutí vládnoucích řeckých politiků spáchat politickou sebevraždu, k níž je EU tlačila.

Řecký příklad ukázal, že tzv. vnitřní devalvace jako způsob obnovování narušených proporcí v rámci divergentně se vyvíjejících ekonomik eurozóny nemůže fungovat při zachování politické demokracie. Rigidita nominálních mezd a sociálních důchodů směrem dolů platí a je iluzí domnívat se, že ji lze snadno zlomit a učinit jejich pokles akceptovatelným pro širokou veřejnost. Naopak, ukazuje se, že výsledkem takového pokuse je pouze destrukce politického systému. Právě to se v Řecku děje. Pět let záchranného programu má jediný efekt – úpadek tradičních demokratických politických stran a nástup levicového a pravicového radikalismu a populismu. Drastické obnovení vnitřní rovnováhy a vytvoření předpokladů pro udržitelné přebytkové hospodaření státu a splácení zahraničních půjček by teoreticky mohl zajistit dočasně pouze režim odhodlaný potlačovat násilím nesouhlas veřejnosti. V demokratických poměrech je pokračování politiky vnitřní devalvace neprosaditelné. Příklad Pobaltí je unikátní, neboť obyvatelstvu těchto zemí se stále vrací traumatizující pocit, že volí mezi Evropu a vyhnanstvím na Sibiři, a v této situaci je jejich ochota k obětem výjimečná.

Tsipras a jeho kolegové dobře pochopili, že EU od nich svými podmínkami požaduje politickou sebevraždu a chytře z pasti unikli referendem. Tím míč přehodili na stranu EU a ta musí rozhodovat. Vždy platilo a platí, že problém s nesplácenými dluhy má především věřitel, až potom sám dlužník. EU teď musí znovu platit, buď za udržení Řecka v eurozóně za každou cenu, nebo za přiznání faktu, že projekt eura selhal a první země jej opouští. Druhá varianta má na rozdíl od té první alespoň perspektivu – Řecko zbankrotuje a znovu se postaví na vlastní nohy. Rozumná EU by mu v tom měla pomoci. Bohužel větší pravděpodobnost má varianta první – rozklad a úpadek bez konce a na pokračování – a to je skutečná pomalá, ale nevyhnutelná dlouhodobá sebevražda celé eurozóny.

Publikováno na serveru iDnes.cz dne 7. července 2015

Institut VK