Půlrok, během kterého vykonávala Velká Británie funkci předsednictví Rady EU je u konce, podívejme se tedy, co přinesl. Dvě oblasti byly zcela výjimečné, a taková příležitost se bude opakovat nejdříve za několik let. Zaprvé jde o přehodnocení zakládajících smluv (tedy primárního práva) Společenství po letošním dvojím (francouzském a nizozemském) odmítnutí návrhu Ústavy EU. Smlouvy Niceská, Amsterodamská a zejména Maastrichtská Unii výrazně posunuly od původního a po několik desetiletí se vyvíjejícího integračního uskupení v unifikující se a federalizující se celek.

Druhou oblastí bylo schválení rozpočtového rámce EU (tedy jakési sedmiletky) na léta 2007 – 2013. Půlrok začínal hlučně. „Toto není krize politických institucí,“ volal v Evropském parlamentu Tony Blair, „toto je krize politického vůdcovství!“ (v originále „political leadership“) Postačilo tedy ponechat instituce EU při starém a jen dodat nový, „blairovský“ vítr do starých bruselských plachet?

„Jsem jediným britským premiérem,“ upozorňoval dále Blair, „který vůbec připustil diskusi (v rozpočtu EU na léta 2007-2013, pozn. autora) o otázce britského rabatu.“ Je to tedy tak, že základem britské fiskální doktríny pro EU byla filosofie „nevzdám se slevy zadarmo“? Ano, britský premiér nakonec souhlasil s jistou slevou z „britského rabatu“, na tuto slevu však budou přispívat například Češi dvakrát víc než Rakušané.

Pro každý z roků 2007-2013 získala ČR potenciální sumu 90 miliard korun. Nikoliv automaticky. Tyto peníze jsou vázány na nemalé náklady na naše spolufinancování i náklady administrativní.

V situaci, kdy je Česká republika podle různých analýz co do míry korupce někde na úrovni některých afrických zemí (zatímco ještě před cca 10 léty byla na úrovni zemí evropských), existují jen malé záruky, že se podmíněné „bruselské“ peníze, na které jsme si sami dali do rozpočtu ničím nepodmíněné příspěvky, dostanou skutečně na klíčové projekty, a to v míře, o které má smysl vážně hovořit.

A nebyla to předsednická země, kdo sice pozdě, ale přece přišel s alespoň trochu adekvátní a soudnou reakcí na krach dosavadního způsobu unifikace, kterou odmítnutý návrh Ústavy EU představoval. Až Barrosova iniciativa „Tři D“ tak konečně zmírnila dosavadní ostrakizaci těch, kteří požadovali skutečnou diskusi a věcnou debatu v boji proti deficitu demokracie institucí dnešní EU.

U témat nejcitlivějších, tedy reforem společné zemědělské politiky (CAP) a dnes již všemi přiznávané nezbytné reformy institucí EU, však opět zůstalo jen u prázdných frází a mlhavých příslibů. Proč také reformovat strukturu a instituce EU, když problém je jen ve „špatných leaderech“, jak se domnívá Tony Blair?

O promarněný půlrok šlo i v případě prosazování principů tzv. „Bolkesteinovy“ směrnice, která má liberalizaci služeb v rámci EU (teprve!) uvést v život. K žádné neúnosné invazi pracovníků z nových členských zemí po rozšíření EU k 1. 5. 2004 nedošlo a Británie jako jedna z mála zemí, která přechodné lhůty pro volný pohyb pracovní síly z nových členských zemí nezavedla, to moc dobře ví. Až sedmiletá přechodná období u naprosté většiny „starých“ členských zemí tak zůstávají další promarněnou šancí. Jednotný vnitřní trh neexistuje ani zde.

Jaký stupeň naprosté bezzásadovosti potom ale musí praktikovat ti politici „staré“ EU, kteří nahlas prosazují „politickou Unii“, své odpůrce nálepkují izolacionizmem či dokonce nacionalismem a přitom dělají všechno pro to, aby zůstaly nenaplněny byť ty nejzákladnější principy pro jednotný vnitřní trh! Volný pohyb na tomto jednookém jednotném vnitřním trhu sice funguje u zboží a kapitálu, ale u služeb a pracovní síly zdaleka ne.

Británie měla jedinečnou příležitost k nastartování skutečných reforem institucí stagnující Unie. Rakousko, které se ujímá svého předsednictví EU v těchto dnech, tak zdědí hned celý balík neřešených problémů. Šance, která se naskytla po dvojím odmítnutí stávající unifikace občany dvou zakládajících zemí Unie, byla bohužel promarněna.

Právo, 4. 1. 2006