Bohumil Doležal ve svém textu Selhání českých europoslanců (Neviditelný pes, 22. 5. 2017) zlomil pomyslnou hůl nad těmi z českých europoslanců, kteří byli proti tomu, aby Evropský parlament projednával bod „Prohlášení evropské komise – riziko politického zneužití médií v České republice“. Cítím nutnost k tomu něco dodat, neboť atmosféru i názory Evropského parlamentu detailně znám. Jsem jedním z bývalých českých europoslanců, který v této instituci celých deset let (2004 – 2014) působil, a procesy, motivace i cíle některých dnešních „evropských“ aktérů dobře znám.

S Bohumilem Doležalem v drtivé většině sdílím nejen jeho názory na Andreje Babiše, ale i jeho dlouhodobé vážné znepokojení z nebezpečí „babišismu“ pro českou demokracii a zdejší ústavní pořádek. A přesto s jeho pohledem na to, zda má Evropský parlament „Babiše“ projednávat, nesouhlasím. Důvodů je několik.

Už ani není moc zajímavé, jak většina českých politiků i novinářů podlehla představě, že to všechno za nás „vyřeší“ evropské instituce. Není většího omylu, není větší iluze. Evropské instituce a jejich členové (včetně vcelku slušné a pracovité německé poslankyně Ingeborg Grössleové z CDU, která zřejmě uvnitř Evropské lidovecké strany téma „Babiš“ prosadila) nemají žádný zájem pomoci této zemi. Sledují pravidelně pouze svoje vlastní zájmy. Obracet se proto na pomoc k Evropskému parlamentu je výrazem naivity, bezradnosti a zoufalství. Je možné, že dnešní politická situace může panu Doležalovi takto připadat, přesto je třeba zcela otevřeně říci, že jakékoliv stanovisko Evropského parlamentu nepohne se situací v naší zemi ani o kousíček.

Nemám sebemenší důvod zastávat se europoslanců Šojdrové či Polčáka. Jejich euronázory jsou pro mě dlouhodobě nepřijatelné a - na rozdíl od Bohumila Doležala - jsem nad nimi zlomil hůl už dávno. Přesto dnes cítím nutnost říci, že mají pravdu, když tvrdí, že Babiše máme řešit doma.

Evropský parlament je podivné těleso využívající jakékoli příležitosti, aby se nadřadilo nad národní parlamenty a instituce národních demokracií. Bývá lhostejné, jaké téma k tomuto účelu využije. Vždy se najde hůl, se kterou je možné psa bít. Vzpomínám si, jak urážlivě – a bez znalosti věci - se většina poslanců Evropského parlamentu chovala k Viktoru Orbánovi. Křik, spílání a urážky. Vzpomínám si, jak nechutné a ponižující představení předvedli europoslanci v průběhu vystoupení prezidenta České republiky Václava Klause, když v době českého předsednictví přednášel jako hlava našeho státu svůj projev. Myslí si snad někdo, že „projednávání Babiše“ v Evropském parlamentu bude něčím jiným, než ponižujícím „projednáváním České republiky“?

A o to zjevně jde. Tvrdím, opět s vlastní znalostí většiny dnešních europoslanců ze všech členských zemí, že drtivá většina z nich o situaci v České republice neví absolutně nic. Jde pouze o to, aby byli projednáváni „ti odkudsi z Východu“, kteří jsou potížisty a kteří nechtějí ony migranty. Jde o potvrzení nálepky. Nejde o řešení. To každopádně Evropský parlament nemůže ani nabídnout, ani prosadit. Výsledkem proto nemůže – a troufám si říci, že ani nemá - být nic jiného, než dotvoření názoru, že „ti Češi jsou divní, že demokracie u nich moc nefunguje, že je nezbytné jim vnutit trochu oné blahodárné evropské demokratické infúze“ a hlavně, jejich „antimigranstké“ názory nebrat nijak vážně.

„Babiše“ si musíme vyřešit doma. A jinak, než skrze svobodnou volbu letos na podzim to nepůjde. Jsem zásadním odpůrcem Babiše i jeho vidění světa a považuji jeho styl politiky za ohrožení výsledků těch téměř třiceti let, na které můžeme být hrdi. Na základě vlastní zkušenosti ovšem vím, že Evropský parlament není řešením. A pokud se mýlím, pak jeho členové hlasováním donutí členku Evropské komise Věru Jourovou, z Babišova hnutí ANO, aby neprodleně na svoji funkci rezignovala.

To by mohl být signál. Vše ostatní je pouze hra, v jejíž koncovce a jejímž smyslem má být Čechům dostatečně zřetelně naznačeno, kde je jejich místo a kde o nich má být rozhodováno.