Když u nás v červnu r. 2003 v referendu většina voličů hlasovala v referendu o přistoupení k Evropské unii pro vstup, byli voliči většinou přesvědčeni, že tak jen stvrzují příslušnost svého státu a sebe samotných na Západ. A Západ jim znamenal nejen podstatně vyšší hmotnou životní úroveň, než měli dosud, ale i jistotu svobodného života ve vlastním demokratickém státě. To si přáli v revolučních listopadových dnech r. 1989, a v Evropské unii viděli po vstupu do Severoatlantické aliance další zajištění svobodně zvolené cesty. Jen nemnozí již tehdy věděli, a nahlas i říkali, že vstup do EU je bohužel osudový omyl. Patřil jsem mezi ně, takže velmi dobře vím, o čem mluvím.

Dnes již většina našich občanů po dvanáctileté zkušenosti více či méně pochopila, že Evropská unie je důmyslné zařízení na postupné odstraňování demokratické civilizace v Evropě. A na její nahrazování občanům členských států a zpravidla těmto státům samotným demokraticky neodpovědným, jim nadřazeným úředním a antipolitickým soustrojím. S viditelnou faktickou výjimkou nejlidnatějšího členského státu EU, jímž je Německo. Tímto způsobem Evropská unie v rozhodující míře nahradila mnohost evropských demokracií, a tak demokratickou civilizaci Evropy jako takovou. A proto Evropská unie ve skutečnosti není Západ, přestože vznikla a své sídlo má zeměpisně na západ od nás.

Evropská unie je jakýmsi Východem na Západě, tedy Východem v Evropě. A i proto donedávna tradičně pěstovala tak nápadně vřelé vztahy k nedemokraticky se vyvíjejícímu Rusku. Nebýt sebezáchovného chování USA z poslední doby a s ním spjatého záchranného amerického vlivu na Evropu, měla by je v přátelské poloze doposud.

Srovnáme-li nynější ruský a eurounijní způsob vlády a jejich dějinný vývoj, lze říci, že ten ruský je jakýmsi upřímnějším, tedy nepokrytecky surovějším a po stránce rozhodování výrazně efektivnějším, neboť otevřeněji diktátorským zjednodušením systému bruselsko-berlínského. Pro oba systémy jsou přirozeně největším problémem volby, případně referenda, tedy svoboda občanského rozhodování o vládě jako výraz suverenity lidu. A právě zde má Kreml před EU na poli úspěšné manipulace veřejném míněním a volbami zatím vskutku nesrovnatelný náskok.

Po této stránce to nyní s Bruselem a Berlínem dopadá opravdu bledě. To naposledy názorně předvedla ukázková roztržka mezi eurounijním Východem a britským evropským Západem. Mluvím samozřejmě o brexitu. Určitě není žádná náhoda, že Britové jsou jak nejhlasitějšími odpůrci nedemokratické, tedy nezápadní podstaty EU, tak agresivní ruské diktatury. A v červnovém referendu Britové bruselsko-berlínské likvidování své tradiční demokratické vlády a svobody jednoduše odmítli dále snášet.

Skutečný evropský Západ se tak viditelně postavil proti kontinentálnímu evropskému Východu, ztělesňovanému Evropskou unií. A východní bruselské manýry, podle kterých se má hlasovat tak dlouho, dokud se nehlasuje správně, neboli evropsky, jak k tomu byli již dvakrát donuceni Irové, když se schvalovala nicejská a poté lisabonská smlouva, v tvrdošíjně západní Velké Británii naštěstí vůbec nepřipadají v úvahu.

Není to poprvé v dějinách, co se Velká Británie postavila proti civilizačně tak či onak zvýchodnělému evropskému kontinentu, aby jej nakonec, často charakteristicky s USA, zachránila před jeho horšími, protidemokratickými sklony. Pokud jsme se ve svých dějinách mohli svobodně rozhodovat, stáli jsme tradičně vždy na britské straně těchto velkých sporů o Evropu. Na straně Evropy demokratické, nové.

Zůstaneme-li v Evropské unii a budeme-li se z neznalosti bláhově domnívat, že ji lze reformovat, ocitneme se zákonitě na straně civilizačně poražených. Přiznáme-li si, že investice do projektu EU z r. 2003 byla civilizačně zásadně chybná, a podle toho se i zachováme, dostaneme se na lepší, demokraticky perspektivní stranu Evropy. Na tu, kterou si již 23. června v referendu zvolila Velká Británie. Staneme se Západem. Jinak nás čeká dost ponurá východní budoucnost života v prohlubující se a stále viditelnější nesvobodě. Ať už v té či jiné podobě. A podobně to celkem logicky dopadne i s tím naším hmotným blahobytem.

Autor je filosof