Tak máme po dalším "klíčovém" summitu EU. Kolikátý "klíčový" summit "lídrů" to letos byl, si už nikdo ani nepamatuje. Angela Merkelová však slíbila, že to byl poslední letošní summit, což je možné považovat za nejlepší zprávu z celého jednání. Výsledky summitu totiž žádné řešení krize nepřinesly, přestože se dvojice Sarkozy-Merkelová usilovně snaží přesvědčit evropská a světová média, že je tomu naopak.

Ještě pár dní se bude psát o tomto summitu a nejpozději v pondělí se vrátíme k nejaktuálnější otázce dnešní doby a ta zní: Za jakou cenu se prodají státní dluhopisy evropských států, bez nichž těmto státům dojdou v řádu dnů nebo týdnů peníze? Stále více se dnes ukazuje, že nakonec bude muset eurozónu respektive Itálii a asi i Španělsko zachránit Mezinárodní měnový fond neboli celý svět. Po nás už se nyní požaduje částka cca 90 miliard Kč.

Největším zázrakem posledních dní je to, že se dvojici Merkozy podařilo přesvědčit média, že na summitu EU zachraňují eurozónu. Je politováníhodné, že toto zcela zjevně nepravdivé tvrzení téměř všechna média přejala a ty, kteří nechtějí "moudré" Merkozyho návrhy přijmout, označují za ty, kdo brání "záchraně eurozóny". Tak to ale vůbec není.

To hlavní, co se v posledních dnech a týdnech odehrává, je spor mezi Francií a Německem, zda se povolí ECB neomezeně tisknout peníze a "zachránit" tak před bankrotem celé jižní křídlo eurozóny na účet těch, kteří hospodaří odpovědněji. V čele tábora, který chce protiprávně (v rozporu s Lisabonskou smlouvou) umožnit ECB neomezeně tisknout peníze, je Sarkozy a dělá to v zájmu francouzských bank, které se bez záchrany jižního křídla potopí.

Merkelová toto řešení odmítala s poukazem na svou vlastní německou historickou zkušenost s hyperinflací, která umožnila Hitlerovi zničit demokracii a uvrhnout celý svět do nejhorší světové války. V poslední době ale její odpor slábne, protože v rámci eurozóny je v menšině. Za jejím názorem stojí pouze Rakousko, Nizozemsko, Finsko, Lucembursko a váhavě Slovensko. Všichni ostatní členové eurozóny stojí za Francií. Merkelová je také pod tlakem své domácí opozice tvořené zelenými a sociálními demokraty, kteří zcela v rozporu s německými zájmy protlačují eurodluhopisy.

Merkelová správně cítí, že problém je v rozmařilém a nefunkčním hospodaření jižního křídla. Jako podmínku pro tištění nových peněz v ECB tedy stanovila, že se zpřísní europravidla pro hospodaření členských států. Tohoto cíle chtěla dosáhnout změnou Lisabonské smlouvy, kterou by podpořilo všech 27 států EU. Chtěla tak získat nové spojence v řadách států, které nemají euro, ale hospodaří daleko lépe než jižní křidlo. Velmi proto stála a stojí o podporu zvláště Polska, Švédska, Dánska, pobaltských států a konec konců i nás. Podpora z těchto států by jí umožnila lépe čelit zatím většinovému šiku jižanů. Toto úsilí ale nebylo úspěšné, protože Británie odmítla změnit Lisabonskou smlouvu. Sarkozymu to umožnilo opět zahrát starou francouzskou píseň o "proradném Albionu", a získat tak pár bodů pro svou prezidentskou kampaň.

Krize se má tedy dle závěrů summitu řešit na základě mezivládní smlouvy mezi členy eurozóny a dalšími státy EU, které projeví zájem, tzv. 17plus. Je třeba jasně říci, že to je řešení velmi nestandardní a v podstatě mimo současný právní rámec EU daný Lisabonskou smlouvou. Nikdo také přesně neví, co je obsahem dohody z noci ze čtvrtka na pátek. Dohoda se má sepsat do března 2012. Podstatné nyní bude, zda tento zatím pouze politický závazek bude Merkelové stačit v jejím "kompromisu" se Sarkozym. Jde o to, zda nyní dá souhlas s tím, aby ECB začala masivně tisknout peníze. Na tuto otázku zatím nevíme odpověď, ale během pár týdnů se ji zcela jistě dozvíme.

Z těchto okolností je zřejmé, že český premiér postupoval na summitu EU správně a hájil zřetelný český zájem. Tím je nenechat se dotlačit k placení cizích dluhů. Na stole je částka 90 miliard Kč, které patří české veřejnosti a ta o nich musí rozhodnout zcela vědomě a v souladu s ústavními pravidly. Není možné pod tlakem času někomu dávat bianko šek a už vůbec ne na takové obrovské částky. Podlehnout volání domácích "eurohujerů" z Respektu a Hospodářských novin po tom, abychom přijali cokoliv, co řekne Německo, je nesmyslné. Rovněž tak volání ČSSD, aby se u nás začala vést debata o záchraně eurozóny, je pokrytecké. Ať ČSSD vede debatu sama a ať řekne veřejnosti, že je ochotna přijmout euro a platit dluhy Řecka, Portugalska, Irska a dalších. Nic jiného totiž dosavadní postoje ČSSD neznamenají.

Nečasovo stanovisko počkat na to, co vlastně bude obsahem navrhované smlouvy, a teprve poté se rozhodnout, je racionální a v naprostém souladu s českou ústavou a demokratickými principy. Jen tento postup dává všem českým ústavním a politickým institucím prostor a čas k formulaci stanoviska a komunikaci s veřejností.

Naši "Evropané", kteří nás neustále vyzývají k "záchraně" eurozóny, mohou využít tohoto období k tomu, aby nám ostatním šli příkladem a poslali své vlastní peníze na záchranu Řecka, Portugalska, Irska a všech dalších evropských států, které to budou potřebovat. Vůbec nic jim v tom nebrání. Nás ostatní ať k tomu ale nenutí.