O budoucnosti EU už nerozhodují ani sami politici. Tím méně němečtí ústavní soudci

Takovou melu nezažil zámek v Karlsruhe, kde sídlí Spolkový ústavní soud, od roku 1849, kdy revoluční dav vyhnal velkovévodu Leopolda Bádenského z rozlehlých komnat do exilu. Minulou středu se tu tísnili reportéři ze všech koutů světa, a dokonce i jinak apatičtí tradeři na světových burzách zbystřili mysl a na pár vteřin si pustili on-line přenos. Výsledek se přitom dal očekávat. Kdo by si vsadil na to, že ústavní soudci potopí evropský přerozdělovací mechanismus ESM a vrátí jednání o záchraně společné měny na počátek, těžce by pohořel.

Pět ctihodných soudců a tři jejich kolegyně v červených róbách rozhodli podle ustáleného pravidla "ano, ale". Mechanismus může fungovat, ale předseda rady guvernérů ESM nesmí rozhodovat o navýšení záchranného balíku ve výši 700 miliard eur. A pokud by se německý podíl na spáse eura, který činí 190 miliard eur, měl navýšit, musí o tom rozhodnout Bundestag i Bundesrat, obě komory německého parlamentu.

Rozhodnutí je to šalamounské – tváří se jako moudré, ale příliš nového toho neříká.

Při rozhodování v radě guvernérů ESM, která se poprvé sejde 8. října, má Německo beztak díky 27procentnímu podílu na financování základního kapitálu právo veta. Asi nejzajímavějším bodem, který si soudci vymohli, je zákaz automatismu. Současná smlouva o ESM totiž předpokládá, že když jeden z plátců vypadne (členy ESM je jak Řecko, tak Španělsko nebo Itálie), ostatní si jeho podíl rozpočítají a dotáhnou do sta procent.

Soudci za to nemohou

Netrpělivě očekávaný den D tak bude mít jediný důsledek. Poopraví se dva nebo tři paragrafy smlouvy a mechanismus vymyšlený na evropských summitech poběží dál. Tak tomu ostatně bylo i v roce 1993, kdy německý ústavní soud rozhodoval o Maastrichtské smlouvě, i před třemi lety, kdy potvrdil smlouvu Lisabonskou. Na druhou stranu justici v Karlsruhe nelze vyčítat, že nezatrhla přerozdělovací unii, v níž se EU proměňuje. Chtít po ústavních soudcích, aby opravovali unijní právo, je nesmysl. Tak daleko jejich pravomoc nesahá.

Mnohem závažnější je skutečnost, že o budoucnosti Evropy už nerozhodují ani němečtí politici. Španělský premiér Mariano Rajoy sice vyjednává o záchraně své země s ministry financí zemí EU, kteří budou nově zasedat také v radě ESM, důležitější je ale postoj Evropské centrální banky (ECB), jež bude skupovat španělské státní dluhopisy.

Klíčem k finanční injekci přitom není předseda ECB Mario Draghi, ale šéf Bundesbanky Jens Weidmann. Muž, který reprezentuje Berlín a současně hlasitě kritizuje centralizovaný výkup španělských bondů, jenž prakticky znamená upouštění eur do oběhu. Právě on musí Madridu sdělit, co jménem guvernéra ECB žádá za protislužbu.

Vyjednavač bez mandátu

Problém je ovšem v tom, že Weidmann nemá žádný mandát. Do Bundesbanky ho jmenovala kancléřka Angela Merkelová a členem rady ECB se stal automaticky, formálně je pouze vysokým úředníkem své vlády. S Rajoyem si za jeden stůl sednout nemůže, a tak vysílá signály – tu přes zpravodajské agentury, tu přes kancléřku, kterou dopředu "nabrífuje". Nepsaná politická role ECB může ještě stoupnout. Minulý týden Evropská komise navrhla jednotný mechanismus dohledu nad bankami, což v praxi znamená, že nevolení úředníci budou mít konečnou zodpovědnost za dobrou kondici bank členských zemí EU.

Verdikt z Karlsruhe potvrdil, že skutečná politika se v unii dělá jinde. O budoucnosti Evropy budou čím dál častěji rozhodovat neformální setkání, vypouštění pokusných balonků přes média a jednání za zavřenými dveřmi ve frankfurtském sídle ECB. Pravděpodobně se tím ještě zvýší tolik diskutovaný demokratický deficit. Třeba teď členské země EU vyslechnou volání předsedy Evropské komise José Barrosa a budou rovnou delegovat své pravomoci do Bruselu. To by pak Spolkový ústavní soud mohl rovnou vyklidit část zámku v Karlsruhe zemskému muzeu, které sídlí hned vedle. Mohla by tam třeba vzniknout expozice k právům, která už budou existovat jen na papíře.