Dne 7. prosince 1991 se ve Viskuli v Bělověžském pralese v Bělorusku setkali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič. Hlavní náplní jejich jednání byla závažná energetická krize, která postihla zemi. Následujícího dne pak mimo rámec původního programu předložil náhle ruský státní tajemník Gennadij Burbulis přítomným k podpisu deklaraci, na jejímž základě Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality přestal existovat.

Velké historické změny často přicházejí nečekaně a bez apokalyptických projevů prostřednictvím banálního administrativního aktu nebo rozhodnutí hrstky mocných, kteří dospějí k závěru, že další materiální a morální investice do daného projektu již nemají cenu. Říše západořímská zanikla po palácovém puči v Ravenně. Svatá říše římská národa německého odešla z dějin nenápadně v roce 1806 v důsledku Napoleonovy administrativní reorganizace německojazyčného prostoru. Rovněž o rozpuštění Evropské unie se můžeme dozvědět jednoho rána z médií bez předchozího varování jako o kroku, na němž se dohodla na krátké schůzce hrstka zasvěcených aktérů. Velké korporace, neziskové organizace a rozsáhlá s Bruselem spjatá byrokracie si bezpochyby naleznou jiný způsob či náhradu za svůj parazitismus. O jejich osud se obávat nemusíme.

Hnacím motorem evropské integrace byly praktické politické zájmy a aspirace. Po druhé světové válce bylo třeba pacifikovat Německo a čelit komunistické hrozbě. Francie viděla ve zmíněném procesu příležitost obnovit své mocenské postavení. Prohloubení sjednocování kontinentu, o kterém bylo rozhodnuto v osmdesátých letech, vyplývalo především z francouzské obavy z rostoucí hospodářské síly a politického vlivu Německa. Jeho hegemonii měl zabránit zrod mocného bruselského rozhodovacího centra a zavedení jednotné měny. Jak poznamenal Emmanuel Todd, tato strategie byla při zadržování Německa stejně úspěšná jako Maginotova linie. Sjednocené Německo proměnilo Evropskou unii v nástroj své dominance.

Současný stav Evropské unie je výsměchem Lisabonské strategii, podle níž se měl zmíněný celek stát do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Civilizační úpadek kontinentu je urychlován selháním elit, které v důsledku neschopnosti, cynismu a šíření iracionálních aktivistických ideologií nejsou schopny čelit energetické, ekonomické, sociální, migrační a bezpečnostní krizi. Běžný Evropan dnes opravdu nehledí do budoucnosti s nadějí a optimismem.

To, co bude následovat, nemusí být nutně lidová vzpoura s nejistým výsledkem. Klíčoví představitelé politických a hospodářských kruhů si uvědomí, že účast na evropské integraci již neodpovídá jejich osobním a národním zájmům. Rozhodnou se opustit potápějící loď. Dojde k obdobě třicet let staré bělověžské dohody. Česká republika musí být na tento potenciální scénář připravena. Nikdo na ni nebude brát ohled. Součástí svrchovanosti každého národa je i právo svobodně diskutovat a zvažovat různé varianty svého dalšího vývoje. Pouze kolonie to činit nemohou. Potřebujeme postavit do čela státu osobnosti schopné se mentálně odpoutat od bruselských struktur a připravit promyšlenou strategii obnovy národního hospodářství a samostatnou bezpečnostní, energetickou, vzdělávací a sociální politiku. Již nyní je žádoucí pěstovat užší diplomatické vztahy se zeměmi, s nimiž můžeme počítat jako s budoucími nejbližšími partnery v post-unijní Evropě. Po konci Evropské unie nemusí nastat doba temna. Světadíl má stále množství intelektuálních, hmotných a morálních zdrojů, jimiž v současnosti marnotratně plýtvá. Česká republika se tak může aktivně podílet na nové evropské renesanci.