Chystá se koště na zametení problémů eura pod koberec

Česká republika může být podle premiéra Nečase ohrožena návrhy týkajícími se vzniku bankovní unie. Proto je Česko připraveno jednání na summitu EU vetovat. Bankovní unie by měla vytvořit jednotný dohled nad bankami i společný systém řešení problémů bank.

Blíží se vrchní s účtem a naši drazí Bruselští šacují kabáty nejen u vlastního, ale i u sousedních stolů, aby stolovníci složili peněženky a podíleli se na placení. To je ve srozumitelném překladu bankovní unie, o jejíž podstatě se diskutuje a jejíž současnou podobu Česko hodlá vetovat, jak se na tom ve středu shodla vláda, když dávala premiéru Nečasovi mandát pro jednání včerejšího evropského summitu.

Když se termín bankovní unie někdy před půl rokem objevil, nikdo moc nevěděl, co si pod ním představit. Ekonomická věda takový pojem nezná a ti, kdo s ním přišli, nebyli od počátku příliš sdílní. Nejsou ani nyní. Ale měli by být naopak hodně sdílní a otevření, protože tohle má docela nevábný odér podrazáctví.

Pořád jde o ty banky

Je nesporné, že neuralgickým bodem současné krize eurozóny je stav bankovního sektoru. Zejména ve velkých bankách je koncentrováno značné a dosud neznámé riziko spočívající v jejich půjčkách do zemí postižených prudkou dluhovou krizí. Nejde zdaleka jen o vládní papíry, ale i úvěry podnikům či financování obchodu s nemovitostmi, které mohou být případným státním krachem totálně znehodnoceny. Na rozdíl od USA, kde byly velké banky vyčištěny a malé zkrachovaly v roce 2008 až 2009, v Evropě k takovému čištění dodnes nedošlo. Za určitých okolností by se v případě krachu Řecka a následného dominového efektu, který by smetl po Portugalsku třeba i Španělsko a hrozil Itálii, mohly dostat do potíží největší bankovní domy v Evropě. Jejich sanace národními vládami by mohla strhnout do dluhové pasti i ty země, které jsou nyní považovány za bezpečné. Třeba Francii. Hrozil by pak rozpad celého finančního systému v Evropě.

Z tohoto hlediska se požadavek na společný bankovní dozor, který bude vyhodnocovat systémové riziko v bankovním sektoru celé EU, jeví jako logická a zcela správná myšlenka. Jenže jen na první pohled. Na pohled druhý, a nemusí být nutně pečlivý, jsou neklamně vidět čertovské růžky, kopýtko i chlupatý ohon.

Dohled je u nás lepší než v EU

Předně bankovní dohledy před krizí v řadě zemí skutečně selhaly. Ale nikoli proto, že by jim chyběla přeshraniční kompetence, ale proto, že byly a stále jsou roztříštěné a chybí jim tak dostatek informací o regulovaných subjektech. Česko, které má pod jednou střechou dozor na bankami, pojišťovnami a trhem s cennými papíry, je stále spíše výjimkou než typickým evropským příkladem. Ale právě tahle skutečnost byla a je jedním z důvodů, proč náš dohled funguje dobře a dokáže český finanční trh chránit nad evropské standardy úspěšnosti. To jsou ony čertovské růžky, které naznačují, že nejde tak úplně o dohled, ale někde jsou ještě nějaké skryté cíle, o nichž se nemluví.

A ty se projeví hned, jak začne diskuse o garančních fondech na zajištění vkladatelů a pravidlech jejich fungování. To se objeví v plné ošklivosti to kopýtko i chlupatá bambule na konci ocasu. Od zastánců onoho podivného systému se totiž dozvíme, že na řešení tohoto problému je čas, zatímco dohled je potřeba hned.

Jenže bankovní unie v současné podobě odtrhuje pravomoci od odpovědnosti. Velké bankovní skupiny mají své dceřiné společnosti v mnoha zemích EU. A zatímco kritická situace nějaké velké francouzské banky je systémovou hrozbou pro finanční trh v Evropě, krach její dcery v Estonsku může být vážným rizikem pro Estonce, ale to je tak všechno. V Německu kvůli tomu nespadne jediný list ze stromu.

Společný bankovní dohled v bankovní unii tak bude nutit velké banky, které se dostanou do potíží, aby stahovaly kapitál ze svých dcer, přestože to může ohrozit jejich stabilitu i životaschopnost. To dnes není možné, protože národní bankovní dohledy mají kompetenci takové přesuny zarazit, a byť se to nezveřejňuje, tak v minulých letech i v Česku došlo ze strany ČNB v některých případech k omezením ve vyplácení bankovních dividend matkám v zahraničí, přestože velké české banky oficiálně vykazují hodně nadstandardní vybavení kapitálem. Případné ohrožení bank v menších zemích Unie samozřejmě souvisí i s plánovaným spojením garančních fondů, což by vedlo k tomu, že čeští střádalové mohou zachraňovat své kolegy po celé Evropě a zase je může zachraňovat Francouz či Němec. Hezká solidarita. Až na to, že české banky jsou zdravé a fondy plné. V případě bankrotu jakékoli velké české banky dojde na odškodnění jen fyzických osob, a to do určité výše. Ale hlavně, velká česká banka není systémovým rizikem pro EU, nýbrž pro Česko. Jen zde by hrozilo, že by nastal útok na další banky a zastavil se platební styk. Pak by musela situaci řešit sanací česká vláda z peněz českých daňových poplatníků. O co jde, jsme zažili nedávno, před nějakými dvanácti lety. Stálo nás to půl bilionu.

Fakticky tak dochází k tomu, že riziko krachu velkých evropských bank je rozprostíráno na daňové poplatníky ve všech zemích EU bez ohledu na to, jak se v těchto zemích hospodařilo a jak jim fungoval bankovní dohled. Když to trochu zjednodušíme, jde tak vlastně o spojení národních rozpočtů členských zemí EU za účelem řešení problémů, které přinesla některým zemím společná měna euro a dlouhodobá nezodpovědná hospodářská politika. Za bankovní unii se tak marně skrývá unie fiskální zaváděná zcela neústavními postupy bez ohledu na mínění evropských voličů a na základní demokratické standardy.

MfD, 19.10.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro