Když v roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli v referendu unijní ústavní smlouvu, vypadalo to absurdně, protože důvody odmítnutí byly v obou zemích naprosto odlišné. A tak se europolitici dohodli, že další referenda nebudou. Ve Francii jak známo vládne už po staletí etatismus (měnící se forma státního kapitalismu) a občané odmítli smlouvu ze strachu před "polským instalatérem" čili před uvolněním trhu podle Bolkensteinovy směrnice, holandského komisaře pro interní trh unie, která by umožňovala zaměstnávat levnější pracovníky z nových států ze střední Evropy. V Holandsku byla liberálni pravice naopak rozčarovaná bruselským socialismem, lidé se obávali nových spíš muslimských přistěhovalců, protože multikulturní doktrína evropského soudu neumožňuje přistěhovalectví zásadně omezit, a hlavně, a to se jeví dnes prorocky, se nesouhlas týkal další integrace z obav před dominantním vlivem Německa a Francie.

A přece se za těmi rozpory skrývá společný faktor: spontánní, živelný lidový odpor vůči politikům, kteří se v otázce další integrace vždycky shodnou. Prakticky celý hlavní politický proud v obou zemích byl zajedno a parlamentní hlasování o smlouvě by prošlo zdrcující většinou. Dá se říct, že konsensus politické elity v celé Evropě rozčiluje ulici a vede k nenávisti. Politika má být snahou dočasně sloučit heterogenní zájmy, je hledáním stále nových kompromisů a musí být stále otevřena kritice a reformám (Aristoteles). Integrační politika unie je naopak založena na statické víře v integraci a pozitivistický pricip, že všeho co dělá, je správné. Proto nevěřící tak často zuří.

Uplynulo sedm let, vyjevila se krize eurozóny i nafouklého sociálního státu, kterým se unie tolik pyšní, a je to opět francouzská a nizozemská ulice, která se dnes bouří proti nové disciplině "fiskálního paktu" unie. Francouzský kandidát na prezidenta Francoise Hollande (nomen omen), o jehož vítězství nikdo nepochybuje, je dávným učněm a spolupracovníkem Mitteranda a nabízí zcela zastaralé socialistické řešení krize. Slibuje revidovat fiskální pakt. Chce zaměstnat 60 000 nových učitelů, snížit odchod do důchodu alespoň manuálním dělníkům, vyšší zdanění bohatých a další dědické a majetkové daně. Jenomže stát ve Francii absorbuje 56 % HDP, což je nejvíc v Evropě, a státní schodek za zhoršující se bilance zahraničního obchodu narůstá. Hollande nechce přiznat, že sociální stát nafouklé byrokracie nemá budoucnost, přestože mluví o politice růstu. A pokud svou politiku prosadí a státní výdaje dál porostou dočká se brutální reakce ze strany finančních trhů.

Ani fiskálně zodpovědné Holandsko a tvrdý zastánce německé politiky se nevyhnulo recesi a Wildersova Strana svobody (za přispění socialistů) shodila vládu, protože odmítla pod tlakem z Bruselu okamžitě snížit deficit ze 4, 6 na 3 %. Jeho dávný mentor a praotec holandských euroskeptiků Frits Bolkenstein to řekl za všechny: V politickém systému, kde se strany neliší, dochází k radikalizaci ulice a snaha o větší federalizaci unie problém eura nevyřeší." Bolkenstein studoval řeckou filosofii a ví, že diktát není politika nýbrž popření politiky a bezprizorní ulice je ve svém odporu atavistická a slepá jen proto, že se jí někdo musí politicky ujmout.

A tady je zakopaný pes. Německá politika škrtů čili fiskálního paktu je dlouhodobě celkem správná a nezbytná, přestože má své chyby, ale ve střednědobém výhledu nevýkonných ekonomik musí být doprovázena radikální liberalizací trhu práce, což je problém celého předalpí i Francie. Nemá-li vést k deflaci a k zhroucení průmyslu a společnosti, kde nejschopnější emigrují, jak to dnes vidíme ve Španělsku, musí být mírně inflační a doprovázena snižováním daní a pomalými škrty a propouštěním z přebujelé státní správy. Je bohužel výrazem nikoli společné unijní politiky, ačkoli ji podepsalo pod nátlakem 25 států, ale německé vnitrostátní politky, která má uklidnit voliče, že nebudou za rozmařilost ostatních platit. Prezident Hollande těžko přesvědčí Angelu Merkelovou a její voliče, aby tolerovali větší inflaci nebo dokonce (ó hrůzo!) souhlasili se sdílením společných dluhů, když odmítá každou reformu.

Fiskální pakt je mrtev, ale absolutní bůh eura na věčné časy bude vyžadovat další oběti.

Časopis Týždeň, 7, 05. 2012