Bez reforem je naše civilizace neudržitelná. Pouhé obecné apely ale ničemu nepomohou

Papež František je všeobecně považován za „sluníčkáře“, jenž by nejraději otevřel brány bohaté Evropy všem migrantům a uprchlíkům. Zavedený obraz jen utvrdilo zpravodajství o jeho řeči, kterou nedávno pronesl při převzetí prestižní ceny Karla Velikého. Do titulků se z ní dostala hlavně věta: „Sním o Evropě, kde být migrantem není zločin.“

Migrační krize štěpí nejen evropské společnosti, ale i samotnou katolickou církev, v níž lze celkem snadno odhalit zhruba dva základní proudy. Jeden zdůrazňuje potřebu pomoci, druhý nutnost obrany evropských (křesťanských) hodnot, přičemž papež patří k tomu prvnímu. Nicméně jeho proslov nebyl v prvé řadě o migraci, neboť se týkal zejména určitých problematických rysů současné západní společnosti.

Papež zopakoval své starší přirovnání Evropy k babičce: „Evropa je znavená a zestárlá, chybí jí plodnost a vitalita, jako by velké ideály, které ji inspirovaly, ztrácely přitažlivost.“ Vyzval též k zásadní ekonomické transformaci, k nutnosti přechodu „od hospodářství zaměřeného na výnos a profit na bázi spekulace a půjček k zájmu o sociální hospodářství, které investuje do lidské osoby a vytváří pracovní místa a poskytuje kvalifikovanou přípravu“. Ekonomika tak nemá tvořit arénu pro maximalizaci zisku, nýbrž spíše zahradu pro mnohotvárný rozvoj osobnosti.

Malebný utopický obrázek

Hezky se to čte či poslouchá, avšak bez konkrétních návrhů, jak něco podobného zařídit, se jedná pouze o malebný utopický obrázek. Publikum, včetně Angely Merkelové nebo Donalda Tuska, zatleská, papeže pochválí snůškou frází, například že nám slouží jako „maják hodnot“, sešlost se rozejde a nezmění se nic. Přitom právě ekonomika tvoří základ jak našeho úspěchu, tak našich potíží. Stará dáma jménem Evropa paradoxně magicky přitahuje zástupy migrantů. Je totiž bohatá, což působí jako magnet na miliony v Africe či na Blízkém východě. Kdyby průměrná evropská životní úroveň dosahovala hladiny třeba latinskoamerické, migranti se na „starý kontinent“ tolik nepohrnou.

Jaké jsou však zdroje a důsledky jeho zámožnosti? Evropané si rádi namlouvají, že jejich bohatství má původ především v jejich vlastní inteligenci, kreativitě a pracovitosti, jež se projevují rovněž v technologickém rozvoji. Zčásti jistě ano, zároveň ale k blahobytu přispívá též využívání levné pracovní síly i levných zdrojů v rozvojových zemích západními firmami. Většina Evropanů svou vysokou životní úroveň jen „systémově“ podědila po předcích a nyní sedí v nějakém tom kanclu u počítače a oddává se iluzi, že se tak aktivně podílí na řízení úchvatné, v dějinách dosud nevídané civilizace.

Nepoměr mezi počtem bohatých Evropanů a počtem chudých Neevropanů ale narůstá a současnou migrační vlnu lze tedy vnímat i jako pokus přírody o nastolení rovnováhy.

I té demografické, neboť nároky na kvalifikaci, pracovní výkonnost (budování kariéry) či například financování solidního bydlení vyvolávají tlak, jenž se projevuje též nízkou porodností a stárnutím populace. Zástupy migrantů však v uvedeném ohledu mnoho neřeší, jelikož mají nízkou kvalifikaci a i v druhé třetí generaci se drží svého islámského náboženství, jehož zásady jsou často v rozporu s principy krásného konzumního světa, kam se shodou okolností dostali. Nicméně to samé lze konstatovat i o křesťanství.

„Majákové“ moralizování nestačí

Potřeba nějakých nových, dle papeže „inkluzivnějších a rovnějších, ekonomických modelů“ je ale patrná, poněvadž bez zásadních reforem naší vlastní civilizace se její další provoz jeví jako dlouhodobě neudržitelný. Je totiž vůbec možné, aby se životní úroveň bohatého severu rozšířila globálně? Stačí na to zdroje, unese planeta takové ekologické zatížení?

Podobné otazníky visí tíživě ve vzduchu už desítky let. Dokud ale stabilitu rozvojového světa zpravidla udržovaly korupční autoritářské režimy, profitující z obchodu se surovinami nebo z turistického ruchu (movitých „Seveřanů“), zůstávaly výše naznačené otázky víceméně jen na papíře. Migrační krize, růst napětí v mezinárodních vztazích i krvavé boje na řadě míst světa je však nyní kladou na stůl s palčivou naléhavostí.

A na talíři je mají i křesťanské církve, v prvé řadě ta největší – katolická. Pouhými náznaky nebo „majákovým“ moralizováním se přece ničemu moc nepomůže. I katolická církev by tudíž měla, byť se nejedná o nejhlavnější smysl jejího poslání, předkládat konkrétnější recepty. Přelomová doba si to prostě očividně žádá. Bezradnost stávajících elit i vyčerpanost dosavadních politicko-ekonomických konceptů k tomu samy vyklízejí prostor, kam se dnes dere kde kdo. Jde o prostor velmi rizikový, ale zároveň takový, kde pouhé morální či obecné apely mohou snadno vyznít jako alibismus, ba dokonce jako pokrytectví.

Autor je politolog

LN, 11.5.2016