Evropská unie zaspala dobu. Téma hamižných bankéřů už Evropou dávno nehýbe

Money, money, money, always sunny in the rich men’s world, zpívala kdysi v blyštivých kostýmech legendární skupina Abba. Vyznání švédské kapely z toho, jak by bylo fajn stát se součástí světa boháčů, kde slunce nezapadá, má chytlavou melodii, a do svého playlistu ho zařadil dokonce i Radiožurnál, který jinak nehraje ani takové poklady "národního bohatství", jako je Helena Vondráčková.

Kdo je ale u nás tím boháčem dneška, který má vše bez práce? Dávno už to není Strýček Sam z časů propagandistického humoru týdeníku Dikobraz, ale zámožní podnikatelé a finančníci, případně někdo z výtečníků označovaných za lobbisty s dlouhými prsty. Raději nejmenujme, abychom na někoho nezapomněli. Příkladů z ciziny by "vox populi" dokázal vyjmenovat ještě méně. Nejspíš je třeba hledat východně od našich hranic v kategorii "nových Rusů". Jisté je to, že málokdo by si vzpomněl třeba na bankéře z londýnské City.

Jenže právě toho EU nedávno předhodila lačnící evropské veřejnosti. A dodala, že tak bude činit pravidelně. Podle tabulky londýnského Evropského bankovního úřadu (EBA) měla například Velká Británie v předminulém roce 2436 bankéřů s výdělkem nad milion eur ročně, v sousedním Německu takových šťastlivců žije 170. U nás ani jediný. A to už i Slováci mají dva a Poláci dokonce hned čtyři supermilionáře mezi bankéři. Nic překvapivého – Česko opravdu nepatří mezi bankovní centra Evropy a tomu odpovídají platy. Zajímavější je ale fakt, že zprávu o skvostných výdělcích v bankovním sektoru minimálně britský a německý bulvár přešel víceméně zdrženlivě.

Dobře ví proč. Bankovní dozor EU zaspal dobu. Zatímco ještě před třemi lety by se report o hamižných bankéřích vyjímal na titulních stranách palcovými titulky a jistě by došlo i na vděčné fotografie amerického herce Michaela Douglase coby arcilotra Gordona Gekka ve filmu Wall Street, dnes rádoby výbušná zpráva zapadla do standardních ekonomických rubrik. Píše se rok 2013 a Evropa čelí úplně jiným problémům. Už nejde o nudnou londýnskou City, ale o budoucnost starého kontinentu. Co jsou možná často nehorázné platy bankéřů proti stále vzrůstající ceně za záchranu společné evropské měny, které nejdou z rozpočtů soukromých společností, ale z kapes evropských daňových poplatníků? Co jsou stovky milionů vyplacených na bonusech ve srovnání s faktem, že podle posledního šetření Eurobarometru důvěřuje euru jen ta nejtěsnější možná většina Evropanů?

A především – i kdyby se vyšší mocí načechraný balík peněz pro bankéře přerozdělil tak, aby se dostalo na prostý lid, bude to 26,5 milionu Evropanů bez práce platné jako mrtvému zimník. Evropská unie by neměla řešit fakt, že několik tisícovek vyvolených vydělává neúměrně hodně, ale to, že třeba každý druhý mladý člověk v jižní Evropě nemůže zavadit o práci vůbec. Místo aby se Brusel snažil právě tuto skupinu vytáhnout z propasti nekonečného čekání na šanci vydělat si na důstojný život, odsouhlasil ořezání bonusů pro bankéře, kteří mají napříště navrch dostat maximálně tolik, kolik mají v platovém výměru.

Vypadá to jako pozdní výkon spravedlnosti. Jenže je tu diametrální rozdíl. Bankéři mohou zvednout kotvy a jít do Švýcarska nebo do Ruska, kde žádné stropy neexistují. Případně jim tabulkový plat může jejich zaměstnavatel skokově navýšit tak, aby vyhověl předpisům a tučný bonus zůstal zachován.

Jakou perspektivu mají mladí nezaměstnaní?

Pokud by se řídili dosavadním doporučením dalšího vzdělávání a kvalifikace, může se jim lehce stát, že se uvzdělají do řádného důchodu. Ne že by debaty o nedostatku pokory a jeho vlivu na finanční krizi byly liché. Koneckonců třetina finančních manažerů na Wall Street přiznává, že pracuje s metodami za hranicí zákona. Jenže k tomu, abychom zdivočelé finančníky odsoudili, potřebujeme srovnání se zaměstnaneckým průměrem. Potíž EU těchto dnů není v tom, že by rozložení výdělků mezi obyvatelstvem bylo extrémně vychýlené směrem k bohatým. Mnohem víc by nás mělo pálit, že v Evropě má čím dál méně lidí šanci naskočit alespoň do toho průměru.