„Kdo s čím zachází, s tím taky schází.“ Těžko bychom našli výstižnější hodnocení současné situace kolem přerozdělování uprchlíků ve spojení s povinnostmi, které členským státům EU ukládá Lisabonská smlouva.

Netrvalo to ani tak dlouho a došlo na slova kritiků Lisabonské smlouvy, kteří před lety doslova bili na poplach, když upozorňovali na skutečnost, že to nebude dlouho trvat a dojde k situaci, kdy EU rozhodne na úkor českého státu i jeho občanů a Češi nebudou mít šanci takové rozhodnutí jakkoliv zvrátit.

Zatímco tehdy byly podobné názory zlehčovány a jejich autoři odsouváni na okraj proevropského hlavního proudu, nyní se i velcí eurooptimisté ohrazují proti řešení, které v oblasti azylové politiky hodlají přijmout čelní představitelé EU.

Obrovským rizikem je v této souvislosti odhodlání Evropské komise využít v souvislosti s tzv. dočasným mechanismem pro přemisťování žadatelů o azyl část Lisabonské smlouvy (čl. 78, odst. 3 Smlouvy o fungování EU), která umožňuje ve „stavu nouze“, v němž se ocitly některé členské státy v důsledku přívalu uprchlíků ze třetích zemí, přijmout na pomoc těmto členským státům tzv. dočasná opatření.

Je tedy možné, že ČR bude muset poskytnout azyl uprchlíkům, které jí Unie přidělí.

Celá situace je o to paradoxnější, že proti přerozdělování uprchlíků se dnes staví mj. i velká část vládní ČSSD, která v minulosti silně podporovala Lisabonskou smlouvu, přičemž následně prezidenta republiky, který váhal s její ratifikací, dokonce hnala před Ústavní soud za údajnou velezradu (!).

Autor je senátor za ODS, hlasoval proti Lisabonské smlouvě

Právo, 1.6.2015