Je to výmluvná shoda. Politici států jako je Evropské unii předsedající Německo, Francie, Rakousko a Lucembursko se snaží přimět členské demokracie EU, aby si navlékly uniformu unijního skorostátu, jak ji ušila v r. 2005 zamítnutá evropská ústava. Německo dokonce chtělo svůj záměr vtělit do jím připravované Berlínské deklarace, kterou nedávno slavnostně vyhlásilo. Děje se tak charakteristicky přesto, že v Německu ratifikaci nyní již neplatné euroústavy zastavil ústavní soud, zatímco ve Francii ji zamítli občané v referendu. Od občanů a evropské reality očividně izolovaní politici a vlády se ale na zásady evropské demokratické civilizace neohlížejí. Místo toho si jedou s právně neexistující euroústavou pyšně dál močálem černým vstříc neblahým koncům.

Na druhé straně téměř všichni významní politici jmenovaných států jsou rovněž tak tvrdošíjně a nepoučitelně dotčeni skutečností, že si vlády České republiky a Polska bez jejich vrchnostenského povolení dovolily rozhodnout zahájit dvoustranná jednání s USA o možnosti umístit na svém území americkou protiraketovou základnu. Základnu, jež by tyto dva státy, valnou část Evropy a USA chránila před možným budoucím útokem hlavně íránských balistických raketových střel. Česká republika a Polsko tak prý jednají v rozporu se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Karatelům přitom vůbec nestojí za pozornost nepopiratelný fakt, že žádná opravdu společná zahraniční a bezpečnostní politika EU ve skutečnosti neexistuje. Tak jako i mnohé další posvátné představy eurounijní věrouky.

Hlavním mravním a politickým problémem současných sporů o americký radar v ČR a antirakety v Polsku je právě tato karatelská unijní vrchnost. Je, bohužel, v první řadě až zběsile protiamerická, bez ohledu na zdravý rozum. Její protiamerická zaslepenost, pamětníkům tolik připomínající prolhanou komunistickou propagandu, v zásadě požaduje, aby v Evropské unii platila jakási nová Brežněvova doktrína o omezené suverenitě států unijního tábora míru a eurosocialismu. V zahraniční politice by již prý vše mělo určovat jakési s euroústavou rovněž zamítnuté euroministerstvo zahraničí. Takže místo něj alespoň nynější vysoký představitel pro zahraniční politiku EU Solana spolu se zahraničně politickou eurokomisařkou Ferrero-Waldnerovou. Myslet si, že po vstupu do EU mají Česká republika a Polsko svou zahraniční politiku, je podle takto uvažující eurovrchnosti protievropské rouhání.

Sem patří další významná shoda. Hlavními odpůrci nápadu politiků Německa, Francie a některých dalších zemí vyšňořit, navonět a takto dosadit na trůn již jednou zavrženou a od té doby zaslouženě tlející mrtvolu euroústavy jsou Česká republika, Polsko, Velká Británie a Dánsko. Přesně tytéž státy, asi nikoli náhodou, sympaticky posuzují možnost umístit v České republice a Polsku Evropu a USA chránící americkou protiraketovou základnu.

Logický závěr je zřejmý. Kdo ze členských států EU souhlasí s americkou protiraketovou základnou chránící euroamerickou demokratickou civilizaci, nesouhlasí s euroústavou. A naopak, kdo si z členů EU přeje zamítnutou euroústavu a chce tak evropským demokraciím vnutit nedemokratický, téměř státní útvar, si právě tak zaslepeně nepřeje, aby Česká republika a Polsko souhlasily s možností mít u sebe americkou protiraketovou základnu na účinnou obranu demokracie Evropy a USA. Nepřeje si ale hlavně, aby tyto státy vůbec měly jakékoliv právo se ve věci svobodně rozhodnout. Není pak ale takto uvažující a jednající eurovrchnost v první řadě protievropská? Tedy samozřejmě za předpokladu, že svobodu a demokracii stále ještě považujeme nejen za původně evropské, ale v Evropě stále platné principy...

filosof