Když je dnes člověku čtyřicet a vidí tanečníky na technoparty, pomyslí si něco o dacanech. Můžu tam snad jít s dětmi? Přitom ti mladí se jen osvobozují z krunýře rodičů i puberty. Podobný společenský pohyb se nás dotýká hned ve dvou zemích, v Rakousku a Turecku.

Co blázní ti Turci s prezidentem islamistou? Tak vyznívá dojem z včerejšího hlasování parlamentu. Co blázní ti Rakušané, když se osmnáct let po studené válce staví proti radaru v Brdech, tedy na stranu Moskvy? O tom se mluví už týden. Obé se mnohým nelíbí a nelibost dávají najevo v hospodách, novinách i politice, přitom obé ukazuje i cosi ozdravného. Turecko i Rakousko se jen osvobozují z krunýře své puberty, vstupují do dospělosti, do éry samostatných a pestrých rozhodnutí. A česká politika už nemůže spoléhat na neměnné modely chování Vídně a Ankary.

Kletba rakouské puberty spočívala v návyku na věčné velké koalice a zlořády, jež je provázejí - vnější názorový konsenzus, „proporční systém“ (vytunelování demokratické soutěže tím, že velké strany si proporčně rozdělí všechnu moc v zemi) a zbožštění neutrality. Prolomil ji Wolfgang Schüssel za cenu mesaliance s haiderovci. A i když teď opět vládnou socialisté s lidovci, názory už se štěpí: levice kancléře stojí za ministrem obrany Darabosem, zatímco pravice ho kritizuje a naopak navrhuje zrušit neutralitu. Prostě se ozývá parta B, která může vystřídat partu A.

Kletba turecké puberty spočívala ve zbožštění odkazu Kemala Atatürka a sekulárním fundamentalismu - opírala se o sílu armády a zamlčovala vlastní temné kapitoly (Arméni, Kurdové). Prolomil ji premiér Erdogan se stranou hlásící se k tradici islámu, reformám i k EU.

Můžeme my, kteří oslavíme osmnáct let svržení kletby komunistických jistot, vyčítat Rakušanům a Turkům, že vykročili do dospělého světa rizik a pestrých rozhodnutí? Naučme se s tím vycházet. Neříkejme paušálně, že na ruku Moskvy hraje Rakousko, nýbrž že je to tamní levice. Z Vídně i Ankary už nezaznívá jeden konsenzuální hlas a my tam musíme hledat partnery v celém ideovém spektru. Jako v normálním životě, jako u těch technařů, když po party vypnou své soundsystémy.

LN, 29.8.2007