Konají se v Německu koncem září celostátní volby, i byl jsem dotázán jistým institutem v Republice české na můj odhad: jak asi nejspíš dopadnou, co mohou znamenat pro Evropu a jaký vliv mohou mít na dění v českých zemích. Nuže, průzkumem voličských nálad se zabývá celá řada profesionálních agentur a ani ty se obvykle nestrefí do černého; nedomnívám se tudíž, že bych pořadí vítězů a poražených dokázal předpovědět lépe. Je však jeden výrazný rozdíl mezi všemi předchozími volbami a touto nadcházející. Až doposud byly hlavním a víceméně jediným volebním tématem otázky sociální: partaje se předháněly s recepty, jak nastartovat hospodářský růst, jak podpořit tvorbu pracovních míst, snížit nezaměstnanost a jiné takové dostatečně už známé věci. To se teď změnilo.

Sociální otázky ustoupily do pozadí, místo nich se stává ústředním tématem společenské diskuze uprchlická krize a problémy s ní spojené. Že bude mít svůj vliv na volební výsledek, je na bíledni; jde o to, jak velký. Kdyby se mělo opakovat něco na způsob silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem před půldruha rokem, bezpochyby by to zatřáslo volební krajinou výrazně, možná i dlouhodobě. Zůstane-li u obvyklého ošmatávání malých holčiček na koupalištích a nějakého toho zapíchnutého k větší slávě Alláhově, až na přechodné vzkypění vášní bych podstatnější účinek nečekal. Jednak že si německá veřejnost, ač nerada, na takové kousky zvykla, hlavně ale že volební chování je dáno z velké části zvykem – dědeček volil CDU, tatínek s maminkou volili CDU, a já bych teď... - a zčásti fandovstvím; a fanda nerad mění barvy svého zamilovaného klubu. Mimoto Němec, v němž dosud přežívá pocit viny za zvěrstva nacismu, víc než příslušníci jiných etnik váhá připojit svůj hlas k něčemu nezvyklému, navíc intelektuálními kruhy i sdělovacími prostředky přísně odsuzovanému. Očekával bych tedy, že záříjové volby politickou scénou trochu zatřesou, od základu ji ale nezmění; i mohu přikročit k přibližnému odhadu volebního pořadí jednotlivých stran. Jak vše naznačuje, CDU paní kancléřky Merkelové výsledek postačí k obhájení prvního místa, ledaže ve stavu, řekněme, drobátko oškubaném; nevyšloť dosud z paměti tragické datum 4. září 2015, kdy zmíněná dáma o vlastní vůli a bez konzultace s parlamentem otevřela hranice nekontrolovanému přívalu migrantů. Za ní s odstupem, dost možná značným, sociální demokraté pod vedením poněkud bezvýrazného Martina Schulze; a dál... Lze počítat s jistým vzestupem liberální strany FDP, stavící se k uprchlickému problému kritičtěji, i když také nijak příliš, a naopak s poklesem, možná do nebezpečné bízkosti ominózní pětiprocentní hranice strany Zelených, nevyslouživší si svým pochopeníplným postojem k hromadné imigraci zrovna lásku německé veřejnosti. To by asi tak mohlo být všechno.

Nebo pardon, žádné všechno; ještě zde máme stranu AfD (Alternativa pro Německo), velkou neznámou nadcházejících voleb. Na rozdíl od téměř jednotné fronty německé politiky a sdělovacích prostředků, snažících se uprchlickou tématiku zamést někam do kouta, kde by tolik nekřičela, ji AfD učinila stěžejním bodem svého programu. Tím se ocitla ve smršti odsudků, nařčení z populismu, xenofobie a dalších toho druhu špatností, že by liberální pes od ní kůrku nevzal. Jak dalece může tato ofenziva pohrdavosti a špatně zastřených obav zapůsobit na voličskou přízeň či nepřízeň... asi jako obvykle: někoho odradí, jiný si řekne – a zrovna! Počítal bych tudíž s výsledky o něco příznivějšími, než jaké skýtají předvolební průzkumy, přitom s výrazným rozdílem mezi starými spolkovými zeměmi a zeměmi někdejší NDR. Jakž předznamenávají výsledky tamních zemských voleb, výrazně se lišící od toho, co vydaly volební urny na německém západě. Snad že se mezi Labem a Odrou dosud nestačily vytvořit voličské stereotypy, jak o nich byla řeč výše.

Čímž jsme si odbyli německé volby a můžeme přikročit k jejich vlivu jak na Evropskou unii, tak a zejména na země Koruny české. Co se té Unie týče, no, nic zvlášť převratného bych nečekal. Nějaké volby se na jejím území pořádají každou chvíli, proč by se mělo obyvatelstvo vzrušovat zrovna nad německými. Už teprve bych nečekal nějaký D-xit, to bych musel ve svém okolí pozorovat nějaké náznaky takových hnutí mysli, ale nepozoruji. Totéž se týká evropské měny. Leží přede mnou výstřižek z českých novin s líčením, jak Němci och, och, vzdychají po své marce, jak rádi by ji měli zpátky... nic z toho nemohu potvrdit. Euro se od svého zavedení r. 2002 vžilo, osvědčilo se, rozhodně nevypukla nějaká třeskutá drahota, jak prorokováno; ta spíš panuje v zemích k euru nepřistoupivších v tomto pořadí: Norsko, Švýcarsko, Velká Británie, s jistým odstupem Dánsko a Švédsko. Jakž jsem sám ku své nelibosti na vlastní peněžence mnohokráte pocítil. Zajisté; kdo jakživ nevystrčí nos za humna své obce, může mu to být celkem jedno, ale pro člověka cestujícího je to úleva, nemuset pokaždé shánět směnárnu, starat se aby nevyměnil ani málo, ani zase ne moc, aby mu ty papírky nezůstaly ležet doma v šuplíku... Požehnáno budiž euro, říkejte si, co chcete.

Tím se rovnýma nohama ocitám v zemích českých, jejichž političtí a hospodářští činitelé se pořád ne a ne rozhodnout: mají přistoupit k tomu euru, nebo radši nepřistoupit... Jedni si spočítali výhody přistoupení a jsou spíš pro, jiní jako by se kdovíčeho báli, což v širším pojetí platí o značně rozkolísaném vztahu k Evropské unii. Nedovedu si přesně vysvětlit čím to; od Portugalska po Finsko a všechny tři baltické státy jsou evropské národy členy toho spolku a ještě jim neukáplo z jejich suverenity a identity, o něž je tolik strachů v zemi předkův mých. Přemýšlím... poddanství bylo v Čechách zrušeno nařízením císaře Josefa II. a robota roku 1848, ale poddanská mentalita jako by z duše českých lidí dosud nevyvětrala, nebo aspoň z dosti značné části. Kde se jiní ptají – čím mohu přispět k společnému zájmu, Čech jako by pozvedal oči k panskému zámku... co na nás ti tam nahoře zase šijí? Oč nás chtějí obrat, robotu přitvrdit?

Ale třeba to není ani tak poddanská mentalita jako navzdory vší špatné zkušenosti znovuoživlé, navíc vysokými osobnostmi české politiky šířené rusofilství. Pozoruji se znepokojením, jak už zase mnohý v mé staré vlasti záštitu proti západní dekadenci ve svaté Rusi spatřuje, jak ochotně se na vařené nudli ruské desinformace (dříve KGB, nyní FSB) vodit nechává... Jest se míti na pozoru, lidé čeští. Už jsem ten citát z díla Karla Havlíčka-Borovského kdesi uvedl, ale zopakování neuškodí: Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.

Cár necár, k tomu není co dodat. Vyloučíme-li iluzi Čech co hrdého ostrova uprostřed Evropy, jenž si vystačí sám se sebou a od nikoho nic nepotřebuje, nabízí se za současných okolností jen dvojí alternativa: Evropská unie i se všemi svými chybami a nedomyšlenostmi, nebo slovanský bratr, jenž rád ve svém objetí sevře, nerad z něj ale pouští. Ostatně byla o něco výše zmínka o baltických státech; tam se každý může poučit, jak to v takovém sevření chodí.

Hannover, 3. srpna 2017