Nedělní volební výsledek ještě nedávno pohřbívané euroskeptické a anti-imigrační strany Alternativy pro Německo (AfD) byl ve třech zemských volbách zhruba o 20 procent vyšší, než průzkumy předpokládaly: 15 procent ve Švábsku, 12 procent v Porýní-Falcku a 24 v Anhalt-Sasku, neboť volby přitáhly k urnám protestní voliče, kteří normálně nevolí (40 %). Obě hlavní strany ztratily v průměru kolem pěti procent a budou mít problém sestavit koaliční vládu ve východní spolkové zemi, kde je extrémní levice (Die Linke) silnější (16 %) než sociální demokraté (10 %).

Regionální parlamenty budou roztříštěné do šesti stran, což se bude jistě opakovat i v celostátních volbách v roce 2017, ale dominantní postavení kancléřky a velké koalice (plus zelení) to nijak nezměnilo. Sociální a zelená politika Merkelové z nich v podstatě vytvořila stranu jedinou a ani kritika imigrace to zatím nezmění. Proč však nástup malé protestní Alternativy, politicky ostrakizované a v mediích dehonestované, považuje německý komentariát za politickou katastrofu a historický průlom, byť se strana považuje za středostavovskou a reformní, nikoli anti-unijní a s nacionalisty (NPD a Pegidou) nespolupracuje, i v europarlamentě sedí v koalici s anglickými konzervativci?

V Německu totiž každá kritika Unie jako „budovatelského projektu” narušuje poválečný politický konsensus, státní doktrinu nového převychovaného národa, pevně zabudovaného do nadnárodní evropské architektury, národa, který se jednou provždy vymanil ze své tragické nacionální historie. Přestože je AfD ekonomicky liberální a odpor vůči masivnímu přistěhovalectví z muslimských zemí, které ministerstvo vnitra odhaduje do roku 2020 na 3,6 milionů, s ní potichu sdílí nejméně polovina Němců, dostala nálepku extremistické, xenofobní, ne-li přímo rasistické strany, což silně omezilo její volební potenciál.

Přecitlivělost na sebemenší kritiku státní doktriny a bojovné přehánění v obraně statutu quo (jako by se dějiny daly zastavit), jsou v německých sjednocených mediích naprosto běžné. Komentátoři s oblibou vyvolávají duchy Výmarské republiky před nástupem Hitlera, ale zároveň prozrazují značnou nervozitu a nejistotu. Vědí, že jim lidé nevěří (důkazů mají na internetu víc než dost), cítí. že optimistická mantra unijní ideologie už dávno nezabírá, že se něco zásadního v Evropě mění a německý pořádek začíná být brán v potaz. Typická byla reakce tisku na polské odmítnutí bruselské kritiky ministrem zahraničí Waszczykovským: „Úředník EU, jenž získal funkci od svých kamarádů, pro nás není legitimní partner.”

„Co se to děje?” (Die Zeit). „Byli jsme zvyklí na konsensus, na to, že jednotlivé státy odevzdají část své suverenity do Bruselu, aby získaly více suverenity nazpět. Předaná moc do Bruselu teď připadá polské vládě jako porušení nezávislosti. Takhle mluvili jen zuřiví občané, kteří nechápou mezivládní dohody, nikoli vlády.”

Jenže mezivládní dohody pod taktovkou Německa dostávají na frak. Ještě nedávno oslavovaná kancléřka „záchránila” společnou měnu, byť za cenu utrpení jihoevropské generace mladých (dodnes 40 % bez práce) a tamních antiněmeckých nenávistných projevů. Tehdy ještě v jednotě s unijními představiteli a za potlesku německých voličů. Její imigrační náboženský idealismus dnes nejen v Německu, ale i u partnerů v Unii narazil. Na jednání s vydírajícím Tureckem vládly značné rozpaky a roztržka mezi Merkelovou a rakouským kancléřem ohledně uzavřených hranic byla zjevná. Jak napsal jinak loajální Der Spiegel: „... kancléřčin nadřazený morální pocit povinnosti je považován za noblesní sice, leč monumentální politickou chybu, jejíž náklady mají zaplatit jiní, především Unie. Ploty na Balkáně se staly symbolem odporu vůči německé nadutosti. A co teprve, když po schůzi kritička ostnatých zátarasů mluvila před novináři o průlomu v migrační krizi, de facto o závislosti na (zločinném) tureckém autokratovi.”

Erdogan je nepochybně i za šest miliard eur nejistý spojenec a bez víz (od června) by z Turecka mohlo přicestovat do Evropy možná milion nebo dva nepochybně diskriminovaných Kurdů, za jejichž práva ještě donedávna Brusel plédoval. Velké pochyby panují i ohledně násilného odesílání uprchlíků z Řecka zpátky do Turecka výměnou za odebírání migrantů přímo z táborů. A budou snad nyní unijní kvóty po odporu většiny států fungovat? Němci mají sklon věřit v univerzální technicistní řešení a často je překvapí nesouhlas. Není snad zřejmé, že Německo funguje nejlépe? Šéfredaktor deníku Die Zeit nešetřil jízlivostí, když popsal Merkelovou jako osamělou morální kazatelku v tradici Martina Luthera: „Zde stojím a nemohu jinak, německé hranice zůstanou otevřené, nechť je zavřou jiní.”

A přece mají komentátoři hořkou pravdu. Prestiž kancléřky v zahraničí i doma sice utrpěla, ale velká koalice zablokovala německou politiku. Ze šesti set poslanců Bundestagu je pět set zajedno a ani protestní Alternativa to v příštích volbách nezmění. Vláda bez dialogu a kompromisu je antipolitická. Bezmocný patriotismus vede k zuřivosti a ta ústí na ulici. Vítejte v třetí republice!

MfD, 15.3.2016