Martin Schulz, předseda německé sociální demokracie, vystoupil na sjezdu SPD s plánem na přeměnu EU na federaci, a to do roku 2025. Zvyšuje tím svůj vydírací potenciál vůči CDU/CSU před možnou obnovou velké koalice?

Německá SPD by podle svého předsedy a bývalého předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze měla mít jako svou prioritu změnu stávající EU na federativní Spojené státy evropské.

V příštích letech půjde o budoucnost Evropské unie,“ míní Schulz, podle něhož už nestačí jen drobné reformy, ale je potřeba najít odvahu k zásadním změnám. „Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva, která vytvoří federální Evropu,“ nechal se slyšet šéf SPD, podle něhož by „Spojené státy evropské“ měly spatřit světlo světa do roku 2025. Ústavní smlouvu by podle něj měl spolu s občany vypracovat konvent. „A až ji budeme mít, tak musí být předložena ve členských zemích (k hlasování). A kdo pak bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč,“ představil Schulz svůj poměrně radikální návrh. „Evropa je naše životní pojistka,“ podotkl s tím, že národní státy už na řadu úkolů prostě nestačí. Jen spojená a rozhodná Evropa podle něj může čelit klimatickým změnám, daňovým únikům velkých firem nebo terorismu a migraci.

Z tohoto projevu, který dále obsahoval i tvrdou kritiku situace v Polsku a Maďarsku, musí mít starost zejména dosavadní spolková kancléřka Angela Merkelová z CDU. Pokud by se SPD s Schulzem v čele měla stát členem obnovené velké koalice CDU/CSU/SPD, musel by se program SPD nutně nějakým způsobem „transformovat“ do koaliční smlouvy. Rok 2025 je vlastně za humny a realizovat plán přeměny EU na federaci by znamenalo začít s tím ihned.

Těžkou hlavu pak ze Schulzova projevu musejí mít další sociálně demokratické strany Evropy sdružené v Socialistické internacionále. Právě tyto strany teď, během migrační krize a terorismu na evropském území, čelí nebývalému propadu voličské přízně. Nejedná se o žádné drobné. Výsledek francouzských socialistů (pod deset procent), holandských sociální demokratů ve Straně práce (stejný) a českých sociálních demokratů (jakbysmet) vylučuje tyto strany z podílu na moci v národních státech. Zatímco ve Francii utekli jejich voliči zřejmě k dalšímu „novátorovi“, Emanuellu Macronovi, v Německu odešli zejména k Alternativě pro Německo (AfD) a v Holandsku i k „populistovi“ Geertu Wildersovi.

Velký potlesk sklidí Schulz v horních patrech bruselské politiky, tj. u pánů Jeana-Claude Junckera a Donalda Tuska. Možná se jen Tusk odváží poznamenat něco o tom, že rok 2025 „není reálný“. Ve skutečnosti by realizace Schulzovi vize vedla k úplnému konci evropské integrace tak, jak ji známe.

Radovat by se mohli přesvědčení odpůrci EU typu AfD v Německu či Národní fronty ve Francii. Plán Schulze by totiž udělal „špinavou práci“ za ně. Lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že kromě několika málo evropských vůdců (jako francouzský prezident Macron) by plán na federalizaci Evropy neprošel zřejmě v celé bývalé východní Evropě. Menší západoevropské státy by zřejmě vzdorovaly méně, nicméně i tam by případné referendum o změně Unie na federaci nemuselo projít snadno.

Je možné, že Schulzova vize je skutečně míněna ne zcela vážně a má zejména přitlačit strany CDU/CSU do kouta. V podstatě jediné „správné“ rozhodnutí z bloku CDU/CSU by bylo za takovýchto podmínek s SPD vůbec žádné koaliční rozhovory nezahájit. Pro příznivce EU je to ta nejhorší možná zpráva. Ukazuje se, že si „tradiční“ evropské strany stále častěji nevědí se situací v Evropě rady a chtěly by ještě více a více „Evropy“. Přitom pravý opak je pravdou. Politika „více Evropy“ naopak v řadě států působí na rozhodování národních vlád negativně. Buďto neplní základní povinnosti státu s vírou, že je bohaté Německo nenechá ve štychu, nebo se naopak k EU a „Bruselu“ staví čím dál víc odmítavě. V situaci, která by hrozila skutečně zahájením procesu federalizace EU, by mohla řada států „preventivně“ z Unie odejít. Schulzův plán na „více Evropy“ by tak mohl vést k ještě rychlejšímu rozpadu a agonii EU. Pokud to lidé jako Martin Schulz nejsou schopni dohlédnout, čeká Evropskou unii ta skutečně nejhorší možná „reforma“, totiž rozpad.