Kdybychom měli vybrat jednu věc, kterou vyspělá západní společnost neodpouští, tak jsou to blbé řeči o Židech. Výraz „blbé řeči“ tu má svůj význam. Společnost vyznávající jistá tabu nerozlišuje, zda někdo na Židy přímo útočí, hanobí je jako rasu, etnickou či náboženskou skupinu, nebo jen tak plácá – stačí říci něco, co se dá špatně byť jen vykládat, a už je z toho „urážka Židů“ či „rasismus“. Právě na to dojel o víkendu člen představenstva Bundesbanky Thilo Sarrazin a před půl rokem lídr ODS Mirek Topolánek.

Je to dobře, nebo špatně? Společnost je nastavena tak přecitlivěle, že už tu otázku může vykládat jako zlehčování, ba stupínek k antisemitismu. Odkud to všechno? Dnes je tomu právě 75 let, co německý parlament přijal dva zákony, pro něž se vžil přídomek norimberské. Menšina ohrožuje menšinu Ty zákony stále varují. Zákon o říšském občanství určil, že občanem může být pouze Němec. A Zákon na ochranu německé krve a německé cti zakázal sňatky mezi Němci a Židy. Jejich poselství však spočívá v čemsi obecném: ukazují, jak je možné demokratickou cestou (Říšský sněm v roce 1935 ještě odrážel výsledky posledních demokratických voleb) definovat a jako takovou zároveň delegitimizovat celou skupinu občanů. Ukazují, jak lze legálně tu skupinu postavit mimo zákon, poté ožebračit a posléze poslat do táborů na „konečné řešení“. A v Česku, zemi, kde průzkumy ukázaly, že většina občanů preferuje zákony přísnější na Romy, není od věci to připomínat.

Je logické, že po holokaustu si takto definovaná skupina zasloužila zvláštní ochranu, že právě její ohrožení signalizuje hrozbu širší – tak jak tomu bylo po 15. září 1935. Ale rozviňme provokativní otázku z úvodu dále. Jsou dnes nejohroženější skupinou na Západě skutečně Židé? A pokud bývají opravdu ohroženi, je to ze strany lidí jako Sarrazin či Topolánek, nebo od sílící muslimské komunity v Evropě? Odpovědi naruší pohodlný stereotyp, ve kterém žil Západ šedesát let po válce.

Je samozřejmě dobře, že Židé získali po holokaustu pozici signální a speciálně hájené skupiny. Ale i to hájení se mění ve stereotyp, dokládá izraelský filmový dokument Hanobení. Ukazuje, jak fungují profesionální bojovníci proti antisemitismu z americké Ligy proti hanobení. Organizace s rozpočtem 50 milionů dolarů najde i v USA projevy antisemitismu – ale v takových detailech, že zaměstnavatel neuvolní někoho z práce na židovský svátek.

Evropa nemá svou Ligu proti hanobení, ale má svůj levicově liberální stereotyp, říkající, že menšina nemůže nebýt v právu. Co ale s tím, když jedna menšina ohrožuje druhou? Když přistěhovalí muslimové ohrožují evropské Židy? Ve Francii v lednu 2006 skupina muslimů unesla prostého prodavače mobilů Ilana Halimiho, neboť „Židé mají prachy“. Když se ukázalo, že Halimiho rodina prachy nemá, únosci oběť umučili. Když ale člověk typu Sarrazina varuje před neintegrovanými muslimy, je umlčen s poukazem na své vlastní plácnutí o „židovském genu“.

Když v lednu 2009 demonstrovali evropští muslimové proti izraelskému zásahu v Gaze, německá policie vtrhla do bytu v Duisburgu a zabavila izraelskou vlajku visící z okna na znamení solidarity s židovským státem. Logická otázka: To není v Německu tři čtvrtě století po norimberských zákonech možné vyvěsit vlajku židovského státu? Je to možné, ale jen pokud to nevadí tamním muslimům.

Problém je, že nejde jen o muslimy. I elity, které zakročí proti Sarrazinovi či Topolánkovi za výroky vytržené z kontextu, elity, které přísahají na boj proti antisemitismu, hází přes palubu židovský stát. Jistě, 75 let po norimberských zákonech není možné v Evropě delegitimizovat Židy, ale je možné delegitimizovat židovský stát – jako agresivní, kolonialistický, imperialistický. Kdyby dnes někdo v Evropě vyvěsil ceduli „Nekupujte u Židů“, tak jako v třetí říši, byl by zatčen. Jenže stejní lidé, kteří si podobné slogany právem oškliví, bez problémů propagují heslo „Nekupujte u židovského státu“ – vyhlašují akademické, odborářské, ekonomické či politické bojkoty Izraele.

Ti, kdo se staví proti ostrakizaci Izraele, jsou v menšině. Patřila k ní i Topolánkova vláda. Nečasova se ještě nevybarvila, ale účastí v kampani proti bojkotům Izraele ji naštěstí supluje Václav Havel. Pozoruhodné: s židovským státem se více solidarizuje muž, kterému ODS předhazuje rozřeďování národního státu, než čeští bojovníci za národní stát.

Takže znovu a naposled. Jsou Židé nejohroženější skupinou v Evropě? Reálná odpověď zní ne, hůře jsou na tom třeba Romové. Když Sarrazin pronese něco o Židech, není to hrozba. Ale jsou-li lidé v Evropě za řeči o Židech ostrakizováni, jen se tím posílí povolený odpor k židovskému státu. Tak vypadá hlavní hrozba 75 let po norimberských zákonech.

LN, 15.9.2010

Autor je komentátor LN