Diskuse o evropské ústavě nabývá nové dynamiky. Jedna z nejvíce evropeistických zemí, Německo (vědoma si své historické odpovědnosti), se na půl roku dostala do čela EU a sama tato země má v čele političku ze své nejvíce evropeistické strany, z křesťansko-demokratické CDU. Není divu, že se kancléřka Merkelová pokouší něco udělat.

Pokusme se to uvést do potřebných kontextů. Evropeisté již 50 let – od Římských dohod z března 1957 (a leckteří z nich už dávno před nimi) – chtějí „ever-closer Europe“, tedy stále těsnější, stále propojenější, stále více jednotnou, stále více „harmonizovanou„ a „standardizovanou“, stále více shora řízenou, regulovanou a koordinovanou Evropu, ve které by základní jednotkou nebyl historicky vzniklý národní (nebo kolem dominantního národa vzniklý) stát, ale supranacionální evropská organizace (dnes ve verzi EU). V posledních stoletích obvyklý evropský model „občan-stát“, který na našem kontinentě umožnil vznik demokracie a občanských práv, by měl ustoupit ve prospěch modelu „člověk-nadstátní orgán“, který demokracii a občanská práva zařídit nemůže, protože míří k post-demokracii a lidským právům. To je zcela odlišný model společenského uspořádání a politického systému, než na jaký jsme zvyklí.

Mlčící většina občanů jednotlivých evropských zemí, málo hlasitá, málo artikulovaná, zcela podceňující probíhající změny (protože formální fasáda státu ještě existuje, i když už je vnitřek zásadně přestavěn) dosud nepředložila jasnou a srozumitelnou alternativu. Ta nemůže být ničím jiným, než na mezivládní bázi postavená přátelská, vzájemně výhodná spolupráce evropských států (proto moje již dva roky stará myšlenka OES neboli Organizace evropských států).

V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina evropeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní EU.

Proces prohlubování integrace probíhá pomalu, po malých krůčcích, proto téměř nepozorovaně, po celých minulých 50 let. Věci, původně zcela a výlučně v kompetenci států, se nejdříve stávají „kompetencí sdílenou“, aby se následně staly „kompetencí unijní“. Tento proces, který jsem jednou v Bruselu nazval „plíživou unifikací“, což vedlo k vášnivé debatě v české Poslanecké sněmovně (viz knížka CEPu „ Klaus v Bruselu, CEP, Praha, prosinec 2001), má nepochybně svá zrychlení a skoky vpřed i své zastávky a zpomalení, ale žádné skutečné brzdy a bariéry nemá. Výsledkem je to, že i bývalý německý prezident (a člen německého Ústavního soudu) Roman Herzog ve svém článku ve Welt am Sonntag (15.1.2007) říká, že 80% veškeré německé legislativy přichází dnes z Bruselu. Lidé v Evropě to nevědí.

Občas však dojde nejen k plížení, ale i k velkému skoku vpřed. Nejznámnějším příkladem v dohlédnutelné minulosti je Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zásadním způsobem přehodila výhybku od integrace suverénních států k nadnárodnímu svazku. Pro ty méně zasvěcené připomínám, že i navenek došlo ke změně v názvu, od ES (Evropských společenstev) k EU (Evropské unii). Kdo tyto symbolické věci podceňuje, by si měl vzpomenout na naši nechvalně proslulou pomlčkovou válku, kdy šlo o to, jestli se budeme jmenovat republika Československá nebo Česko-Slovenská. Důsledky této zdánlivě nevinné věci všichni známe a já dodávám, že jsem se právě při pozorování tohoto sporu (počátkem roku 1990) začal prvně v životě obávat o společný stát.

Smlouva, tentokráte nikoli spojená s nějakým místem, ale o Ústavě pro Evropu, není ničím jiným, než pokusem evropeistů o podobný skok vpřed. Je paradoxní, že práce na ní byly spuštěny tzv. Laekenskou deklarací, která říkala: v něčem jděme dále, v něčem naopak zpátky. Vzniklý text byl zcela jednoznačný a jednosměrný. Bylo to jen a jedině „více a dále“, bylo to „blíže a těsněji“.

Otázkou je, zda rozumná cesta do budoucna vede přes každodenní snahu o blokování plíživé unifikace, za našimi zády nepřetržitě prováděné evropskými politiky a úředníky, nebo zda je možné jednou provždy (či aspoň na dlouho) definovat optimální rozdělení národního (státního), sdíleného a unijního (komunitárního) formou nějakého dokumentu, který se může a nemusí jmenovat ústava. Krátkodobá minimalizace ztrát plynoucích z prohry vede k cestě první. Sázka na riskování, plynoucí z dnešního, „velkého“ předefinování kompetencí a metod spolupráce, je odvážná. Dá se v ní více vyhrát, ale i více prohrát. Přesto jsem pro cestu druhou. Tento dokument by ale musel být úplně jiný než ten zamítnutý referendy ve Francii a Holandsku.

MfD, 22.1.2007

prezident České republiky