Žijeme si pohodlně. Když si dnes pustíte rozhlas, můžete v něm slyšet konstatování, že jsme z krize více-méně venku a zase se začne dařit lépe. Hodně se řeší, jak to dopadne s Řeckem. Opustí eurozónu, nebo v ní zůstane?

Koncem minulého týdne proběhla pravidelná bezpečnostní konference v Mnichově. Sjeli se tam všichni významní státníci, promluvila na ní kancléřka Angela Merkelová i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. V noci z úterý na středu se v Minsku konalo další kolo rozhovorů o budoucnosti Ukrajiny a ukon-čení konfliktu. Zda jeho závěry přinesou něco pozitivního, ukáže následujících pár týdnů. Obávám se, že moc ne a že Rusko se v současné době nespokojí ani s Ukrajinou. Chce nové světové uspořádání. (Mi-mochodem, naši vládu veledůležité mnichovské setkání nikterak nezajímalo. Nadto ministra zahraničí Lu-bomíra Zaorálka zrovna bolelo koleno. Pech.)

Rusko potřebuje, aby Ukrajina krvácela. Lépe řečeno potřebuje, aby Ukrajina nebyla úspěšná. A ví, že Evropa Ukrajině zbraně nedodá, což znamená, že až Ukrajině dojdou zbraně a munice, bude si s ní moci udělat, co bude chtít. Obávám se, že ji nebude chtít obsadit celou. To by totiž znamenalo převzetí odpovědnosti. Záchrana Ukrajiny bude totiž velice drahá, ať už ji bude zachraňovat Evropská unie nebo Putin.

Ukrajina je v podstatě ztracená. Je drsné to takto říci - a pro mě to je obzvlášť těžké, protože mám na Ukrajině řadu přátel. Ale je lepší pravdivě pojmenovat skutečnost, jakkoli je to trpké.

Stejně drsné je, řeknu-li, že naše pozornost se nyní bude upínat k Pobaltí. Pokud Rusko nenapad-ne pobaltské státy, je zde stále jakás takás naděje, že evropská civilizace ještě nějakou dobu přetrvá více méně v té podobě, jak ji známe - se svým blahobytem, svobodou slova, nezávislým tiskem, necenzurova-ným internetem, ale i demografickým úpadkem a vleklým sporem mezi zastánci a odpůrci evropského federalismu. Pokud ale Rusko některý z pobaltských států napadne, dojde na definitivní lámání chleba. Otázka je jednoduchá: Bude se Evropa bránit, nebo se poddá? Odpověď ovšem zůstává neznámá.

Jedním z impulsů k napsání tohoto článku byl povzdech jednoho mladého Slováka, který vyjádřil obavy, „aby nás nenahnali do války proti Putinovi“.

Evropa si válku nedovede představit a udělá vše pro to, aby válčit nemusela. Dovede si ji představit ještě méně než v roce 1937 a udělá pro to více, než udělala v roce 1937. Ale doufat, že se Putin zastaví v Donbasu, je stejné jako v dubnu 1937 doufat, že se Hitler zastaví anšlusem Rakouska.

Na počátku ukrajinské krize řekla kancléřka Angela Merkelová po jednom telefonickém rozhovoru s Putinem, že ruský prezident „žije mimo realitu“. Bylo to pravda jen částečně. Přesnější by bylo říci, že realita, v níž se myšlenkově pohybuje Angela Merkelová, je jiná než ta, ve které se myšlenkově pohybuje Vladimír Putin. A tyto reality se zřejmě neprotínají. Naděje, že se Rusko stane „normálním“ státem, který rozvíjí svou ekonomiku a žije v míru se svými sousedy, již dávno pohasly.

Nenabízím řešení. Pouze chci nazývat věci pravými jmény.

Říká-li vysoká představitelka EU pro zahraniční věci Federica Mogheriniová (nebo kterýkoli jiný evropský diplomat), že „situaci je třeba řešit výhradně diplomaticky“, znamená to: „Nebudeme se bránit.“ (A Putin tomu dobře rozumí.) Říkáme-li: „Nenecháme se nahnat do války,“ přeložme si to: „Pobaltí je nám ukradené.“

Problém Evropy je v tom, že by chtěla hájit své „hodnoty“, ale tak, aby to moc nestálo. Velká část obyvatelstva se těší blahobytu, svobodě a relativní jistotě právního státu, ale nikdy pro toto vše nemusela přinést nějaké oběti. Obávám se, že svoboda není něco, co nám jen tak spadne do klína a už to tam na-vždy zůstane. Možná má pravdu bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra, když říká, že za několik let bude možná jih Evropy marxistický, sever fašistický a to, co je mezi, ovládne Rusko. A možná, že nadcházející generace bude opět svobodu tvrdě vybojovávat.

Myslím si, že přijímat Pobaltí do NATO byla chyba. Zní to možná cynicky. Slavnostní přijetí byla jedna věc; uplatnění článku 5 smlouvy NATO o tom, že bude-li jeden stát napaden, všechny ostatní mu přijdou na pomoc, je věc druhá. Tehdy - v roce 2004 - patrně mnozí doufali, že Rusko už nikdy nebude provádět expanzivní politiku. Bylo to jako natřít fasádu domu vodovkami a kroutit nevěřícně hlavou nad těmi, kteří se ptají, co budeme dělat, až přijde déšť.

Jenže teď jsme s nimi ve smlouvě. Ve smlouvě, jejíž dodržení nás může stát opravdu mnoho. Vzpomínáte na tu scénu z filmového Pána prstenů, kdy elfové přijdou lidem na pomoc v beznadějné situa-ci? Jestli si dobře pamatuji, elf Haldir tehdy prohlásil: „Jsme spolu ve smlouvě. Přišli jsme, abychom tuto smlouvu naplnili.“

Obávám se, že takto mnoho Evropanů mluvit nebude. Více jich řekne: „Ženou nás do války proti Putinovi.“ Tak totiž mluví lidé, kteří nevědí, proč by měli přinášet nějaké oběti. Lidé, kteří se už teď cítí nesvobodní.

Já jsem přesvědčen, že stojí za to jít umírat za Estonce, Litevce či Lotyše. Jsme totiž s nimi spjati smlouvou. Život je pro mě víc než bezzásadové vegetování. Existuje něco jako poctivost, věrnost a čest.