aneb Lepší Putin nežli muslim

Heslo „Lieber rot als tot“ (tedy česky „lepší rudý, nežli mrtvý“), které vyřvávali pochodující mládežníci v západním Německu v takzvaných mírových pochodech proti americkému imperialismu, vyjadřovalo prý podle výkladu politologů tehdejší poblouznění západní levičácké mládeže. Ovšem ono vyjadřovalo také strach ze Sovětského svazu a jeho raket a tanků. Vycházelo přesmyčkou z hesla „Lieber tot als rot“, s kterým šli do boje vojáci nacistického Německa. Jak to s nimi dopadlo, si pak pamatovali ti, co přežili, a jejich děti a ty proto tváří v tvář agresivnímu Sovětskému svazu volili raději být „rudý“ nežli mrtvý.

No nebýt historických náhod, vnitřního rozpadu SSSR, Regana a Gorbačova, možná by to tak dopadlo. Nikdy se nemá říkat „co by kdyby“. Ale myšlenky na to z hlavy lidem nevymlátíte. Ani vědcům. A tak sto let po první světové válce známý britský ekonom Niall Ferguson, autor knih „Civilizace: Západ a zbytek světa“, „Válka světa - Dějiny věku nenávisti“ atd., může klidně tvrdit, že Velká Británie se neměla vůbec míchat do 1. světové války, měla počkat, až vyhrají Němci, ti by potom založili o 40 let dříve Evropskou unii a Británie by se nestala malým státem.

Z našeho hlediska je to dosti šílená představa. Nám by to bylo určitě tehdy líto. Nebylo by Československo, nikdo by neznal nějakého Masaryka. A my bychom přežili možná jako něco podobného Lužickým Srbům, a i to ještě možná. Ale nebyla by druhá světová válka, nebyl by holokaust a Rusko by neovládalo 45 let střední a východní Evropu.

Díváme-li se dnes na výsledek pádu Berlínské zdi a rozpad Varšavské smlouvy, nezažili bychom opojný Listopad 1989, ale necourali by nám sem taky imigranti. Což se dnes ukazuje jako veliký problém. Jenže utečenci jako takoví, přestože to tak blábolí kdejaký pisálek, nejsou žádný problém. Problém jsou muslimové. Protože skoro jistě většina utečenců v poslední době jsou muslimové, a to muslimové ideologicky „arabizovaní“. Tedy nenávistní k naší kultuře a k nám vůbec. A to bez ohledu na to, zda jsme my Evropani osobně křesťané, nacionalisté, socialisté, komunisté či něco jiného. V jejich očích jsme hlavně banda nevěřících. A oni, až přijdou, jsou rozhodnuti zavést právo šarí’a. A budou určitě hned tak bohatí, jako jsme my, a my budeme maximálně tak jejich sluhy. Že se musí pracovat, aby byl blahobyt, studovat a vzdělávat se, to neberou na vědomí. Optimisté mezi námi si myslí, že až se džihádisté vyřádí a uklidní po obsazení Evropy, až vražděním dosáhnou naprosté pokory obyvatelstva, budeme v postavení křesťanů kdysi v Osmanské říši. Jak to vypadalo v praxi, se jděte zeptat Bulharů anebo Srbů.

To, co bylo ještě nedávno prakticky nemožné vyslovit, tedy že za posledních dvacet let, kdy se v Evropě zmocnila vlády skupina levicových elitářů (všichni ti ekologisté, genderisté, lidskoprávníci atd.), dovedla tato banda Evropu do nevídané krize, je už konečně veřejně známé a jasné. Už se to dokonce může psát v mainstreamových médiích. Jenže je to jako kdysi za socialismu. Tehdá se říkalo, že změny ve společnosti se dějí ve třech následujících stupních:

Fáze 1: Nic (negativního) se neví a nic se o tom nesmí říkat. A nic se nemění.
Fáze 2: Něco už se ví, ale ještě se o tom nesmí mluvit. A nic se nemění.
Fáze 3: Všechno už se ví, už se o tom smí mluvit, ale pořád se nic nemění.

V této fázi jsme dnes v Evropské unii. Už všichni vědí, že je to „v piheli májové“, ale politici a ty síly, které tyhle politiky do křesel donesly, se drží své moci jak ono pověstné „enóno“ košile. Vědí, tak jako u nás před dvaceti pěti léty tehdejší „vedoucí“ soudruzi, že jakákoliv změna je smete. Jak mi pak řekl jeden z bývalých soudruhů, když jsem se jej ptal, jestli to věděli, že už jim to končí. A otevřeně mi řekl: “My jsme věděli, že je to v prdeli, ale každý další den byl pro nás dobrý.“ Domnívám se, že všichni ti Barrosové, Hollandové a Merkellové to také vědí, či tuší, že už je tomuto šílenství se zakřivenými banány, dosazováním vedoucích funkcionářů podle toho, zda mají penis anebo vaginu, tvrzení, že teroristé vlastně nejsou muslimové, atd. atd. vlastně konec. Ale nevědí co dál a bojí se.

Lid, který přežije oproti vládnoucím třídám všechno, shrnul boj našich vůdců Unie a naši budoucnost v multikulturalismu do posměšného hesla: „Tak dlouho se chodí bojovat za lidská práva, až se jde do mešity.“

Po tom, co Islámský stát rozvrátil Blízký východ za tupého čučení Západu, se vydaly statisíce „utečenců“ do Evropy.Kde se zároveň mladá, třetí generace muslimů již žijících v Evropě postavila se zbraní v ruce proti nám. Kdy správný politicky uvědomělý islamista řeže před kamerami lidem hlavy a vraždí, kde se mu to jen povede. Takže tvrzení, že utečenci jsou marginální problém, je blbé, ubohé a neobyčejně drzé. V Paříži zapálili tito mladíci jen za jednu noc v době oslavy státního svátku v letošním roce 150 automobilů. Ve Vídni se ustanovila Muslimská strana, jejímž programem je islám jako základ všeho v Rakousku. V Anglii nechá policie prznit a znásilňovat bílá děvčata, protože je znásilňují muslimové. A ti jsou totiž nepostižitelní. Je tedy jasné, že pohár začíná přetékat. I u nás, kde jsme pořád ještě „za pecí“, začínají utečenci (nejen v Bělé pod Bezdězem) předvádět to, co dělají už dlouho v Itálii, Francii a Řecku.

Lidi tedy hledají východisko. Přes velké nadšení při vítání průjezdu amerických vojáků si pozorovatelé medií všimli, že na internetových stránkách stále více stoupá počet příznivců Ruska a Putina. A to přesto, že Rusové zabrali Krym. Anebo možná právě proto. To se stále ještě nesmí veřejně říkat, ale sleduje-li „lid“ výsledky „barevných revolucí“ a „arabského jara“, což jsou hmatatelné výsledky politiky USA, tedy hlavně Obamy, připadá jim zabrání Krymu coby základny proti pronikání muslimů na sever (Krymští Tataři a Turecko) jako výborný nápad.

Krátký film na YouTube, kdy ruští námořníci nahnali zajaté somálské piráty na jejich loupeživou loď a pak je vyhodili od vzduchu, vzbudil nezastírané nadšení. Takhle se to má dělat, myslí si většina „bílých obyvatel“ Evropy a třeba i Austrálie a ne žvanit o lidských právech a platit pirátům a nechat je vraždit našince.

Mediální palba vůči Rusku a Putinovi začíná být kontraproduktivní. Nejméně 50 % lidí v Evropě nesouhlasí s tím, že jediným viníkem situace na Ukrajině je Rusko. Politika Obamy, která je vůči bývalým východním státům, jak dobře poznamenal v LN Roman Joch, perfidní, a vyprovokovaná „Velká protikorupční revoluce“ řízená z ambasád USA u nás, ale i v Rumunsku či ve Slovinsku, kde vedla k pádu vlád a jejich kriminalizaci, k zastavení rozvoje infrastruktury a ve spojení s orgány EU k mimořádné byrokratické buzeraci obyvatel.

Je neuvěřitelné, že zahraniční politika USA dokázala za dvacet pět let vyrobit z přátelských zemí, ze zemí, které vítaly USA a Západ jako své zachránce a vzory, dnes země s nezanedbatelným odporem značné části obyvatel vůči USA. Ostatně i elitářští pitomci v EU dokázali znechutit celou Unii mnoha jejím obyvatelům - a lidem v nových zemích Unie zvláště silně.

To lze považovat za mimořádný politický výkon. V negativním slova smyslu. Ti, co se diví (hlavně představitelé EU a „sluníčkáři“), že mnoho našich předních politiků má k Rusku střízlivý postoj, by se měli podívat do dějepisu. Už od dob vpádu Napoleona do Evropy, ale hlavně od dob „národního obrození“, a to nejen českého, ale i srbského, bulharského, slovinského atd., tyto národy vyvažují svůj vztah mezi „Západem“ a “Východem“. V zájmu svého národního přežití. Vždy, když se Západ dostane do vnitřních krizí a válek, když obecně selhává, obracejí se tyto národy (a nejen ony, třeba i Rakousko) k Rusku.

Ne, že by nevěděly, že je to byzantinská despocie pod různými převleky, ale je jistota, že v jejím stínu se dá přežít. Složitě, nepříjemně, ale dá.

Kdo tohle nechápe, má tak vysoký politický rozhled, že nevidí přes psa na ucho kropící konve.

Konec 1. části