Nezbývá než se ptát, kde nechali evropští politici poslední zbytky příčetnosti

Kyperskou krizí se Evropská unie posunula dost daleko k jakési alternativní formě ekonomického života připomínající horory, v nichž vystupují v hlavních rolích zombie. Když v normálních systémech krachuje banka, převezme ji nejprve nucený a potom insolvenční správce. Fond pojištění vkladů či ministerstvo financí vyplatí pojištěné vklady a ostatní nepojištění věřitelé si rozdělí, co z bank zbude. Když hrozí systémový problém a rozpad platebního styku, dá se banka rozdělit na zdravou část a zbytek.

U nás to dobře známe z historie, když byla uzavřena Investiční a poštovní banka a s garancí prodána ČSOB. Bylo to sice pro stát nevýhodné v rozsahu desítek miliard korun, ale fungovalo to.

Kyperskou republiku donutila Evropská unie k podivnému manévru. Stát v bankách, které vlastní kdovíkdo, konfiskuje vklady ve prospěch onoho majitele a zachraňuje mu jeho banku. Přitom se zjevně vystavuje žalobám bankovních věřitelů, protože postupuje značně selektivně a část věřitelů zvýhodňuje. Jak tohle má fungovat, asi ví jen čert.

Když k tomu připočteme nezbytnost drakonického omezení pohybu kapitálu uvnitř eurozóny, díky němuž společná měna fakticky přestává být společnou měnou, byť jen na jednom maličkém ostrově, nezbývá než se ptát, kde zanechali evropští politici poslední zbytky své příčetnosti.

Tohle že je lepší řešení než standardní státní bankrot, po němž by se Kypr pokorně vrátil ke své kyperské libře? Mohl by dostat od Bruselu pomoc k překonání prvních chvil, aby nedošlo k příliš drastické devalvaci. Pomoc by přitom nejspíše mohla být i výrazně menší, než kolik to bude stát německé daňové poplatníky nyní. A jelo by se dál. Kyperské podnikatele by čekala báječná turistická sezona, protože do zlevněné destinace by se lidé jenom hrnuli, a lidé uvolnění z finančního sektoru by snáze hledali nové uplatnění.

Navíc institut daňového ráje by mohl být z velké části zachován. Jen by tam už nikdo žádné velké peníze nedržel déle než deset minut. Ale to není podstatné, protože i k tomu jsou potřeba kyperští občané ve statutárních orgánech, právníci, administrativa. Že by odchod od eura spustil dominový efekt v dalších ohrožených zemích? To není příliš pravděpodobné, protože problémy těchto zemí jsou zcela jiného rázu. Nebylo by to nicméně vůbec nic špatného. Je to totiž jediná alternativa k celkovému rozpadu eurozóny, k němuž podle ekonomické logiky dříve nebo později za této politiky a s touto podobou společné měny dojít musí.

Zdá se, že právě ekonomický a zejména daňový model ostrovní ekonomiky byl pro evropské politiky největší problém. A tak se inspirovali u jednoho poněkud překonaného středomořského politika jedné takřka celoevropské říše, Catona staršího, který usoudil, že Kartágo musí být zničeno. A Kypr má smůlu, protože také začíná na K.

Přesvědčení, že k blahobytu vedou pouze pořádné daně sdírané z obyvatelstva, se neslučuje s tím, že Kypřanům se vedlo dobře právě díky daním malým, až zanedbatelným.

Tenhle boj, který je možná pro leckoho pochopitelný, a dokonce i morálně ospravedlnitelný, je nicméně zcela marný. Peníze se jenom posunou o dům dál, ale do Německa ani do Česka se nevrátí do té doby, dokud tam nebudou kyperské, gibraltarské či kajmanské daně. Takže nikdy.

Poutavé je, že kyperská daňová legislativa nikoho v Bruselu nezajímala, když ostrov vstupoval v roce 2004 do Evropské unie. Ani když o pár let později zaváděl společnou měnu. Přitom muselo být všem zcela jasné, že právě členství v Unii podstatně zvýší atraktivitu ostrova pro offshorové firmy. To je jen další důkaz nulové předvídavosti a mizivé míry zodpovědnosti bruselských elit. Existuje však někdo, kdo si myslí, že stav se za posledních devět let výrazně změnil a dnešní rozhodování o záchranářských opatřeních je prozíravější a zodpovědnější?

Týdeník EURO 14/2013, 2.4.2013