Kosovo tedy vyhlásilo samostatnost, ostatně již nějakou dobu předem věděli všichni novináři, kteří se touto zemí zabývají, že to tak dopadne. Prý „jednostranně“, říká se a píše, což je pojem dosti záhadný – jak se vyhlašuje nezávislost dvoustranně? Míní se tím patrně, že Srbsko nezávislost Kosova nevyhlásilo a nechce ji uznat. Není mi, po pravdě řečeno, úplně jasné, co Srby na Kosovu tak úžasně láká, ale je fakt, že mám pro národní mýty mimořádně malé pochopení. Zajímají mě asi jako pohádky, které jsou báječné a přinášejí nám zásadní poučení o světě, ale kvůli Šemíkovi či Šípkové Růžence jsem ochotna šermovat leda tak půllitrem v hospodě. Chápu ale samozřejmě, že jiní to vidí jinak, svět je pestrý.

A Evropa si kvůli nezávislému Kosovu drbe hlavu. Uznat? A naštvat Srbsko, Rusko a jiné? Nebo neuznat? S tím nejsou nejlepší zkušenosti – s uznáním Chorvatska a Bosny se otálelo tak dlouho, až věci vzala pevně do ruky jugoslávská federální armáda, a dál už to známe.

Kloním se jednoznačně k uznání, sdílím do značné míry „extremistický“ názor jednoho svého kamaráda, který tvrdí, že kdyby bylo na něm, mohla by mít nezávislost třeba každá ulice, která by po ní zatoužila. Ať si to zkusí! Víme ale, že velké státy mívají mocné imperiální tužby a jsou kvůli nim ochotny vraždit hlava nehlava. A to je také hlavní příčina, proč Rusko s nezávislostí Kosova rozhodně nesouhlasí. Má to i další důvod, podpořit pravoslavného srbského spojence, ale hlavní jsou vlastní imperiální touhy. Rusko by jistě potichu souhlasilo s nezávislosti gruzínské Abcházie a Jižní Osetie i ázerbájdžánského Náhorního Karabachu a tiše podporuje separatisty v moldavském Podněstří. Proč tedy ne Kosovo? Inu proto, že ve všech zmíněných separatistických republikách sedí na rozdíl od Kosova vlády, které ruské (tehdy ještě sovětské) zbraně pomáhaly dosadit k moci a které jsou za to kremelským představitelům náležitě vděčné. Gruzii, Ázerbájdžánu ani Moldavsku se osamostatnění částí jejich území pranic nezamlouvá: zčásti nechtějí přijít o něco, co pokládají za své, a zčásti to považují za ruské zasahování do svých zájmů, s nímž se nehodlají smiřovat. Nejspíš by ale tamní vlády udělaly lépe, kdyby v té věci ustoupily, poněvadž nejsou na separatistických územích schopny uplatnit svou moc a navíc nemohou poskytnout normální postavení uprchlíkům, kteří z nich přišli.

Začala jsem o Kosovu, a pořád se mi do toho plete Rusko. Není to ale bezdůvodné – když se mluví o „jednostranném“ vyhlášení nezávislosti, vždycky si okamžitě vzpomenu na Čečensko, které by pro Evropu mělo být (a bohužel není) živoucí výčitkou. Zítra bude mimochodem 23. února – výročí dne, kdy v roce 1944 příslušníci sovětské KGB nahnali na Stalinův rozkaz do vagonů čečenské ženy, děti a starce (muži byli až na výjimky na frontě) a vyvezli celý národ do vyhnanství. Srbové také Kosovany vyháněli, jen si vzpomeňme, jenže neměli Střední Asii ani Sibiř, aby je mohli po Stalinově vzoru naložit do dobytčích vagonů a ty, kteří přežili, vysadit v pustině.

LN, 22.2.2008