Přinese několik desítek mrtvých v Norsku dostatečný důkaz o zvrácené podobě politické korektnosti a rozpoutá požadovanou diskuzi nebo spíše diskredituje veškeré snahy umírněných iniciátorů debaty o muslimské migraci?

Hrůzostrašný čin v severské zemi přináší do evropských domovů zármutek a zoufalý údiv, co bylo motivací děsivě chladně uvažujícího Nora. Až oschnou slzy, míra oprávněného hněvu poklesne a útočník dostane tvrdý trest (21 let je nejvyšší možná sazba podle norského práva), existují dvě možné cesty, jakými se reflexe může ubírat.

Diskreditace diskuze – zpět do spárů politické korektnosti

Světové i české deníky chrlí informace o ideovém záměru norského střelce – kromě nepodstatných bulvárních informací z nich vyvěrá základní nosná myšlenka – strach z muslimské migrace do střelcovy domovské země, jeho snaha o udržení toho pravého Norska. Teze z učebnice klasického nacionalismu.

Když se začteme do útočníkova manifestu, dozvíme se o obdivu k jediné pravé Straně za svobodu Geerta Wilderse [1]. V Evropě můžeme v posledních letech sledovat silný nacionalistický trend – Praví Finové, francouzská Národní fronta, německá zatím malinká Die Freiheit inspirovaná Thulo Sarrazinem, u nás o kopírování snažící se Suverenita Jany Bobošíkové (přidejme občasné výkřiky Svobodných či Miloše Zemana). Tento z počátku krajní trend zpozorovali většinoví evropští lídři a podobnou rétoriku adoptovali do svých programů – německá kancléřka, britský premiér i francouzský prezident již prohlásili multikulturalismus za nefungující ideový systém. Tato snaha má primárně získat voliče krajních stran, sekundárně omezí vliv extremistů tím, že je logicky nikdo nebude volit – když již etablovaný a do nějaké míry důvěryhodný politik nabídne podobné ideové teze jako politický extremista, již zavedený politik bude vždy percentuálně úspěšnější.

Norský masakr může tomuto trendu zasadit tvrdou ránu – jak vysvětlíte, že také nechcete neintegrující se muslimy, ale nemáte v plánu kvůli tomu střílet? Velice (pro společnost) negativním scénářem je další příklon k politické korektnosti – trendu, který nás dohnal do dnešního stavu. My, ale hlavně naši (evropští) politici, jsme nechtěli mluvit o situaci s nejproblémověji se integrující evropskou menšinou, za mlčení a lhaní sami sobě jsme se dostali k současné existenci paralelních společností muslimů ve Velké Británii, čistě muslimských čtvrtí v Německu a občasným bezpečnostním incidentům v Nizozemsku a Francii. Pokud tedy skandinávská tragická událost přinese další hysterické snahy o potlačení nutné diskuze o budoucnosti evropského přístupu k muslimským menšinám na území jednotlivých států, bude norský střelec hrobníkem svých vlastních myšlenek. Místo rozvinutí diskuze, jejíž neexistence jej dohnala ke krutému a neospravedlnitelnému činu, bude dalším hřebíkem do rakve chybějící evropské reflexe na hranici mezi tolerancí odlišných zvyků a vzdání se osvícenských ideálů, na kterých moderní občanská společnost (dosti bolestivě) vyrostla.

Krutý paradox – mrtvými k debatě?

Druhý scénář by znamenal dosud nepředstavitelný paradox. Až utichnou smuteční písně, evropští lídři si uvědomí, že již nelze ignorovat rostoucí frustraciněkterých vlastních obyvatel, která lineárně vzrůstá s každou prázdnou frází a předstíráním, že se nic neděje. Většina nacionalističtěji (ne, to není nadávka) přemýšlejících občanů převážně západních demokracií nepožaduje exodus či hromadné vystěhování vyznavačů Alláha ze svých zemí. Kromě malého množství extremistů (jako například norský střelec) totiž není snahou plošně generalizovat na celou menšinu, ale akcelerovat diskuzi o tom, kde stojí hranice tolerance vůči návštěvnické entitě a kde už jsou evropské sekularizované hodnoty.

Pokud na to, abychom si uvědomili, že potřebujeme diskutovat o tom, zdali je burka na autobusové zastávce právo na náboženské vyjádření nebo bezpečnostní riziko a strach pro naše malé děti, potřebujeme norského šílence a jeho necelou stovku obětí, pak jsme asi zašli opravdu daleko.

Tragická událost si vyžaduje spravedlnost – trest musí být velice tvrdý. Ale pokud si neuvědomíme, co nám tím útočník, vytvořený vlastní mírumilovnou společností, chtěl říct o nás samotných, budeme odsouzeni k opakování vlastních dějin. Věřme, že zejména naši lídři si (s odstupem času od aktuálních událostí) uvědomí absenci požadované diskuze.

[1] Nizozemský politik vede fakticky vládnoucí stranu Nizozemského království, když za příslib snižování počtu imigrantů podporuje vládnoucí menšinovou koalici

Psáno pro časopis Přítomnost

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora