Do našeho slovníku se pomalu vkrádá nové sousloví – evropský prokurátor. Přišla s ním už eurokomisařka pro spravedlnost Viviane Redingová loni v červenci, kdy představila návrh na vytvoření Úřadu evropského veřejného žalobce, který by měl efektivněji bojovat proti podvodům s financemi EU.

Úřadu má předsedat evropský prokurátor a má mít za úkol vyšetřovat a stíhat trestné činy poškozující rozpočet EU a předvádět pachatele před soudy členských států. Překlene tak prý mezeru mezi trestněprávními systémy členských států, jejichž působnost končí na hranici státu, a subjekty Unie. Jedním z prvních úkolů, kterým by se měla nově zvolená členka Evropské komise Věra Jourová zabývat, je právě návrh na vytvoření úřadu evropského státního zástupce.

Český europoslanec Jan Zahradil vyjádřil svůj postoj těmito slovy: „V tomto případě by vznikl jakýsi zcela nový právní systém nadřazený soudnictví členských států, který by si časem jistě uzurpoval větší a větší pravomoci. Je nesmysl řešit problémy se špatným čerpáním evropských fondů zakládáním nových úřadů. Evropská komise musí v takových případech volat k odpovědnosti úřad, který za kontrolu zodpovídá na národní úrovni. Tento systém funguje dobře a nevidím důvod jej měnit,“ myslí si Jan Zahradil. A má pravdu.

Dokonce i česká vláda už loni v prosinci zaujala značně rezervovaný postoj, s tím, že nebyly vyjasněny některé základní koncepční otázky a návrh v současné podobě nezaručuje, že by reálně skutečně došlo ke zvýšení účinnosti trestního postihu trestné činnosti spojené s finančními zájmy Evropské unie. Naopak jsou zde důvodné obavy, že by mohlo dojít ke zkomplikování a prodloužení trestního řízení. Česká republika je dále znepokojena také tím, že doposud nebyla věnována dostatečná pozornost ústavním dopadům návrhu na základní práva, například na právo na zákonného soudce či na spravedlivý proces.

Suma sumárum jde jen o další pokus ze strany bruselské byrokracie omezit práva členských zemí a podřídit je direktivnímu řízení nikým nevolené Evropské komise. Evropský prokurátor (už to samo slovo navozuje velice neblahé asociace z časů totality) by velice snadno a brzy začal zasahovat do vnitřních věcí národních justicí, zejména pokud by jeho definice byla tak vágní, jak se dosud jeví.

Čím méně přesné vymezení jeho kompetencí totiž bude, tím větší si bude v reálu přisvojovat s odůvodněním, že přece právě přesně to je oblast pro jeho počínání. Neboli starým úslovím řečeno – co není zakázáno, je dovoleno. Jen poněkud naruby.

Nápad s evropským prokurátorem je velmi nebezpečný a národní vlády by to neměly dovolit. Je to další flagrantní zásah do národních kompetencí a následovat bude nutně zřízení centrální evropské policie, evropského vězeňství a dalších justičních článků.

Po unifikaci a podřízení si jednotlivých ekonomických a bankovních institucí tedy dojde na resort spravedlnosti a po něm třeba i na evropskou armádu, jak ostatně mnozí bruselští nadšenci navrhují už dlouho. Vzhledem k mezinárodní situaci je to ovšem ten nejhorší myslitelný vývoj.

Oslabením národních států se neposílí domnělé unijní centrum, nýbrž oslabí celá Evropa jako dědic kulturních a historických hodnot. A je nabíledni, že se stane tím snadnější kořistí pro ty, pro něž podobné hodnoty nic neznamenají. A mohou to být neonacisté, islamisté či obojí. To opravdu v Evropě chceme?