Narodit se a žít v Evropě neznamená být vinen a nezakládá povinnost spasit svět

Ve Středozemním moři se opět utopili lidé. Jenže lidé umírají po celém světě každý den. Bude dobré přijmout fakt, že tomu tak bylo vždy a že není řešením postavit z Afriky do Evropy most ze záchranářských lodí. Politici EU volají po odpovědnosti nás všech, po zachraňování dalších a jejich rozdělování na základě kvót mezi členské státy. Děkuji, ale nic jsem neprovedl, necítím se vinen a povinnost postarat se o někoho cítím primárně vůči své rodině, nikoli snad vůči obyvatelům Afriky.

V médiích začneme postupně nacházet stále více HLP, neboli háelpéček. To je v hantýrce lobbistů zkratka pro „hluboký lidský příběh“. Používají je vládou placené agentury, když potřebují za naše peníze změnit veřejné mínění, aby nás mohly připravit o další naše peníze. Známe to i u nás, pokud jde o tzv. romskou problematiku. Africká háelpéčka jsou plná smutných očí s mouchami, podvyživených dětí, beznaděje, špatných životních podmínek kdesi daleko od nás a touhy po svobodě. To není cynismus, to je prostý popis. Bývala plná žen a dětí, jen z těch lodí ve Středozemním moři srdceryvné fotografie chyběly. A chybí dodnes. Bodejť by ne, když ty lodě jsou plné zdravých mladých chlapů, kteří ženy a děti nechali tam někde na mapě dole. Už tohle by mělo u každého rozsvítit kontrolní červené světlo.

Jak to začalo? Přes Středozemní moře se do Evropy dostávali lidé nelegálně pořád. Dokud existoval funkční stát Libye, bylo to pár lidí ročně. Někdo doplul, někdo se utopil. Tečka, žádné otevíráky v novinách. O ty, kteří dopluli, se postarala uprchlická zařízení v jižních státech Evropy. Většina z umístěných lidí je tam dodnes. Ani občasná háelpéčka popisující příklad někoho, kdo se uchytil a začlenil, nemohou zakrýt fakt, že většina nebyla schopna se integrovat a v uprchlických zařízeních zůstává. Možná, ale jen možná, pokud bychom nezařadili slovo „asimilace“ mezi slova zapovězená a nedostatečně politicky korektní, bylo by možné s nimi nějak pracovat. Jenže Muammar Kaddáfí už nechtěl odebírat zbraně z Francie, která si na jeho peníze zvykla, a navíc chtěl zaplatit dluhy za dříve dodanou ropu. Řešení našli obratem. Dodali zbraně druhé straně složené z desítek vzájemně se nenávidějících kmenů, které byly ochotné se spojit proti Kaddáfímu, a společnými silami ho zabili. Do té doby bezkonkurenčně nejrozvinutější a nejstabilnější stát Afriky se rozpadl a hranice už nikdo nehlídal. Nápor afrických utečenců, kteří plují do Evropy, sílí téměř geometrickou řadou. A geometrickou řadou v těch vodách také umírají. Logicky.

Nesouhlasil jsem s vojenskou intervencí v Libyi, ale ve volbách zvolení politici rozhodli jinak. Nesouhlasil jsem s přijímáním ekonomických uprchlíků do Evropy, ale ve volbách zvolení politici rozhodli jinak. Nesouhlasím s přerozdělováním uprchlíků z Afriky ze států, které se aktivně nejvíce podílely na vojenské intervenci v Libyi, ale je zjevné, že nepotrvá dlouho, kdy ve volbách zvolení politici rozhodnou proti mé vůli. Je to jeden z výsledků současné podoby demokracie. Tak to je. Je ale také na místě v této souvislosti politikům připomenout, aby se jednou nedivili, stará slova Benjamina Franklina: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“

Ano, ve Středozemním moři umírají lidé. Jenže lidé umírají po celém světě každý den. Bude dobré i ze strany pachatelů dobra přijmout fakt, že tomu tak bylo vždy a že není řešením postavit z Afriky do Evropy most ze záchranářských lodí. Takový vždy byl, je a bude sám život na této planetě, jen jsme na to pod tíhou nejdražších prázdných hesel na světě typu „kdyby to mělo zachránit jediný lidský život“ už zapomněli. Narodit se a žít v Evropě nesmí být provázeno pocitem nějakého provinění a povinností postarat se o zbytek světa, protože by to znamenalo konec toho našeho.