Minulý týden jsem se s kolegy vrátil z cesty po Bosně a Hercegovině a završili jsme tak politicko-studijní cestu po státech západního Balkánu. Bosna a Hercegovina je ideální ukázkou problematiky Balkánu a našeho vztahu k němu.

Je těžké o tom psát, aby člověk nebyl nařčen z islamofobie, ale stovky nových mešit, jejichž špičaté minarety vyčnívají téměř z každé vesnice, budí obavu. Na minaretech nevlají černé vlajky Islámského státu, jak někde nesprávně řekl náš prezident, ale zelené vlajky islámu. Tyto stavby jsou nezpochybnitelným dokladem investic států z Perského zálivu do sekulární země bývalé Jugoslávie. Zatímco však radikální a násilné šíření křesťanství bylo opuštěno před staletími, radikální šíření islámu jsme měli poslední dva roky každý den v televizi. A všichni víme, že v západní Evropě po investicích do mešit občas přicházeli i wahábističtí imámové.Je ale potřeba dodat, že Bosna a Hercegovina je dnes bezpečným státem, navrátilci z bojů v Sýrii jsou ve vězení a v zemi nebyl spáchán žádný atentát s náboženským podtextem.

Součástí Bosny a Hercegoviny je ale i Republika srbská, která představuje dvě poměrně velké enklávy s majoritním srbským osídlením a s vlastní vládou. Bosenští Srbové, resp. Republika srbská striktně odmítá snahy Bosny a Hercegoviny o vstup do NATO a její prezident často řeší věci přímo s Vladimírem Putinem. Třetím etnikem jsou bosenští Chorvaté, kteří téměř všichni mají chorvatské pasy a tím možnost cestovat a pracovat v EU.

Je 22 let po válce v Bosně a místní lidé poměrně rychle ztrácejí iluze o vstupu své země do EU. Každoročně jich desetitisíce opouštějí zemi bez perspektivy a odcházejí žít a pracovat do zahraničí. Vlády balkánských zemí si stěžují, že podmínky vstupu do EU se nejen zpřísňují, ale sama EU vyhlásila stop svému rozšiřování. I když toto rozhodnutí bylo původně míněno spíše jako vzkaz občanům starých zemí EU, aby neměli obavu z nového přílivu levných pracovníků z Východu. Díky narůstajícím vnitřním problémům EU se nicméně nerozšiřování stalo faktem. I tato skutečnost pak vede k polevovaní snah balkánských vlád o vstup do EU a ve svém lokálním vládnutí se „opevňují“. Konkrétně vláda Bosny a Hercegoviny je několik let nefunkční kvůli národnostním sporům.

Ať jsou státy západního Balkánu jakkoli nepřipravené na vstup do EU, jsou součástí Evropy a Evropská unie se musí rozhodnout, zde v nich nechá vzrůstat vliv Ruska, Turecka, států z Perského zálivu či místních kartelových vlád, nebo zda převezme opět iniciativu. Přes všechny problémy a nedokonalost EU nemají tyto státy a jejich občané jinou perspektivu než členství, které by následně místní politický systém kultivovalo. Vypadá to však, že současná Unie nemá na další rozšíření sílu, ani energii. Nejenom, že západní Balkán ztrácíme, ale problém se nám v budoucnosti vrátí a bude mnohem větší než dnes.