V dobách studené války podporoval Sovětský svaz různé neziskové organizace na Západě s cílem oslabit západní společnost a vyvolávat v západních zemích nestabilitu, která měla pomoci prosazování zájmů Sovětů. Dnes se podobná situace možná opakuje a Kreml podporuje skupiny, které se snaží rozvrátit jednotu Evropy, spojenectví Evropy s USA a vystupují jako „obránci“ lidu před islámem a imigrací.

Sovětský svaz prosazoval své zájmy mezi neziskovými organizacemi vždy v zákulisí. Je to přesný opak americké politiky podpory neziskových organizací, která je snadno veřejně dohledatelná a prokazatelná. Naopak v případě prosazování zájmů Kremlu se jedná vždy o více či méně utajené akce, které se prostému divákovi dají těžko odhalit bez znalosti informací ze světa špionáže. Tato politika umožňovala vládcům Sovětského svazu v minulosti a vládcům Ruské federace dnes tvářit se jako „beránci“, poukazovat na vměšování vlády USA do třetích zemí skrze neziskové organizace a tvrdit, že Rusko toto nečiní.

Jednotná Evropa – záměrně říkám Evropa a ne EU – je v očích Ruska nejen silným konkurentem, ale i (potenciálním?) nepřítelem. Názorně to je vidět na tragické situaci Ukrajiny. Proto nepřekvapí, že prokremelští politici v dnešní Evropě podporují vše, co může oslabit Evropu. Nejviditelněji to je vidět na tématu islamizace Evropy a přílivu uprchlíku, kdy se například v českém prostředí staly v posledních měsících výraznými osobnostmi vystupujícími proti islámu Jana Volfová (Islám v české republice nechceme/Suverenita) a Miroslav Randsdorf (KSČM), tedy lidé, kteří zároveň plně veřejně podporují kremelskou propagandu a vystupují proti jednotné Evropě a spojenectví s USA.

Pokud sledujete celoevropské aktivity prokremelských sil, je téma islamizace a imigrace jedním z nástrojů pro pokusy destabilizovat Evropu a EU ze strany Kremlu. Ovšem Evropa si za to může sama: křesťanská a konzervativní část společnosti se stále více dostává do role permanentní opozice a současné společenské elity staví do popředí multikulturní dogmata, podporu masové imigrace a odpor proti křesťanství. Zájmům Kremlu nahrává také zatímní většinová neschopnost evropských zemí razantně řešit problém masového přistěhovalectví a radikalizace přistěhovalců. Je víc než logické, že Kreml toho využívá a záměrně se staví do role ochránce tradičních hodnot, křesťanství a odpůrce multikulturalismu a přílivu mas muslimů do Evropy. Na základě toho mnozí křesťané, konzervativci a odpůrci islámu vidí v Kremlu spojence. Pak snadno vábení Kremlu podlehnou.

To, jestli se mezi zdroje podpory českého antiislámského hnutí zařadily i finance z Kremlu, je otázka pro tajnou službu, ale minimálně by angažmá prokremelských politiků jako Jana Volfová mělo být varováním, že tu toto riziko existuje. Navíc se pro mnohé prokremelské politiky v České republice stává téma odporu proti muslimům šancí, jak získat mezi obyvateli podporu a dosáhnout (opět) politického vlivu, když s jinými tématy byli neúspěšní. Je tedy na místě se také tázat, nakolik je jejich protiislámský zápal reálný a nakolik je to jen politický kalkul, když evropskou zemí s největším počtem muslimů v populaci a největší šancí na brzké zmohutnění muslimského živlu je právě Rusko.