Uplynulo čtrnáct dní ode dne, kdy agentury přinesly zprávu o zastřelení afghánského muže poblíž bulharské hranice s Tureckem. Zpráva rychle zapadla v mediální smršti, ale neměla by.

Totožnost zastřeleného neznáme. Možná proto, že - na rozdíl od smrti malého Aylana Kurdiho utonutím - chyběla fotodokumentace. Možná proto, že šlo o dospělého muže, který se dle agenturních zpráv pohyboval ve větší skupině dospělých afghánských občanů, kteří ilegálně překročili bulharské hranice a kladli odpor při zadržení. Nedozvíme se proto pravděpodobně, zda zastřelený byl skutečně zabit odraženou kulkou při varovném výstřelu, ani to, zda prchal před skutečnou perzekucí ze strany Talibanu či jiné aberace sužující již léta afghánskou populaci, nebo zda mu - podobně jako nebohému Aylanu Kurdímu - žádné akutní nebezpečí nehrozilo a nebezpečnou cestou do Evropy hledal „jen“ lepší budoucnost. Nedozvíme se pravděpodobně ani to, zda se vydal na cestu před tím, než Zemi rychlostí světla začala oblétat rozesmátá selfie Angely Merkelové s do Německa nově příchozími Neevropany, nebo poté.

Logika počtů osob přicházejících i nadále denně tzv. balkánskou cestou velí, že podobné rozlišení bude, až na zřídkavé výjimky, v daných číslech v praxi nerealizovatelné. Stejně tak platí, že ani opatření diskutovaná na imigračním summitu zemí, přes jejichž území balkánská cesta vede, skutečné řešení nepřinese, jakkoli snad alespoň sníží utrpení, jemuž budou nově příchozí na území Evropy v nadcházející zimě vystaveni.

Skutečností je, že pokud a dokud bude přesídlení do Evropy v představách populace obývající Afriku a Blízký a Střední východ figurovat jako realistická životní strategie, bude incidentů, jako byl ten bulharský, spíše přibývat než ubývat. Stejně tak se bude stupňovat politické napětí a radikalizace uvnitř cílových území.

Předpokládám, že i tomu nejnevzdělanějšímu kandidátovi na přesídlení do Evropy musí být jasné, že kolektivně jde o zcela neproduktivní strategii. Definujeme-li Evropu pracovně jako území osídlené v převážné většině Evropany, pak s každým dalším příchozím z oblastí mimo Evropu přestává Evropa být Evropou. Což neplatí jen obrazně - v britských, francouzských nebo německých no-go zónách již Evropa zanikla a totéž bohužel nutně musí platit uvnitř masových přijímacích zařízení, osídlených nyní výhradně mimoevropskými příchozími.

Problémem ovšem je, že lidé si nezřídka přivodí kolektivní katastrofu individuálně racionálním chováním, jak víme z teorie sdíleného statku (common pool). I pokud je vám totiž jasné, že příliš mnoho Neevropanů přivodí zánik oné vytoužené Evropy, stále máte jako Neevropan racionální motivaci vydat se na cestu, máte-li důvody se domnívat, že stihnete dorazit před tím, než Evropa přestane být Evropou.

Smutnou realitou Evropy a jejího sousedství na konci roku 2015 je, že v rozhodujících členských státech EU doposud není nikdo, kdo by byl ochoten připustit, že jediným způsobem, jak zabránit kolapsu Evropy, je začít cíleně, masivně a vytrvale působit na motivace Neevropanů, kteří se ještě nevydali na cestu. Vše ostatní jsou pouze ex post krizová opatření, navíc prováděná zcela neadekvátně nastalé situaci.

Jinými slovy, budoucnost Evropy záleží především na tom, zda německou kancléřku Angelu Merkelovou v dohledné době vystřídá někdo, kdo sehraje roli německého Winstona Churchilla. Tedy politika bytostně demokratického, který bude nicméně v době smrtelného nebezpečí pro další demokratický vývoj své země a svého kontinentu toto nebezpečí schopen pojmenovat a čelit mu adekvátními a často velmi neelegantními prostředky.

Z historie ovšem víme, že Německo v produkci Churchillů příliš nevyniká...

Převzato z Richter.blog.ihned.cz s autorovým souhlasem