To, co se dělo v Evropské unii před dvaceti lety v době účasti „krajní pravice“ v rakouské vládě a bylo považováno Bruselem za nebezpečné, je dnes v EU téměř normou. Stále více slyšíme varování před nástupem fašistů.

Přerušení představení v Divadle Husa na provázku probudilo protifašistické aktivisty, kteří akci hnutí „Slušní lidé“ bez obalu označili jako fašistickou. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán za fašisty považuje SPD Tomia Okamury. I to je jeden z důvodů, pro které už nechce být dál za hnutí ANO v ministerské pozici, neboť, jak pravil, se s většinou poslaneckého klubu v názorech na SPD „rozešel“. Jako fašistická se mediálním mainstreamem již dlouho označuje Národní fronta Marine Le Penové. Vítěze nedávných parlamentních voleb v Itálii, ať už Hnutí pěti hvězd (M5S) nebo Ligu severu, hodně komentátorů italského vnitropolitického života označuje za „pohrobky Mussoliniho“. Ostatně fašismus se zrodil právě v Itálii po první světové válce.

Benito Mussolini, zakladatel Italské fašistické strany, byl nejprve socialistou a vedl italský deník Avanti. Fašisté pak po skončení války soupeřili s italskými socialisty o vliv a moc a Mussolinimu se podařilo uchvátit moc již v roce 1922. Italský fašismus tak bezpochyby vycházel z idejí socialismu a vyzdvihoval nacionalismus. I fašismus si dával podobné cíle jako komunistická hnutí - například hnutím za „nového Itala“, socialisty s národní tváří.

Z výše uvedeného vyplývá, že nadužívání pejorativního označení „fašistický“ akcentuje vlastně jenom jistou část zkušeností s fašistickými režimy. Fašistické bojůvky v Itálii - černokošiláči - totiž často terorizovaly a lynčovaly své odpůrce. Z tohoto pohledu pak jakýkoli fyzický útok či nátlak bývá některými politickými exponenty automaticky označován jako „fašistický“ a podobné hodnocení si vysloužili i aktivisté „Slušných lidí“ za přerušení divadelní hry.

Po roce 1927 byl v Itálii zaveden stát blahobytu. Bylo zavedeno povinné pojištění proti nehodám, nemocem, nemocem stáří, opatření proti malárii a tuberkulóze a stipendia pro děti, minimální mzda, placená dovolená atp. Původně byl Mussoliniho režim pro soukromé podnikání. Postupně však docházelo k socializaci hospodářství. Mussoliniho korporativismus se začal rozvíjet během velké hospodářské krize. Mussolini vyšel z Karla Marxe a tvrdil, že s nástupem korporativismu byla metoda kapitalistické výroby překonána. Dle Mussoliniho dokonce korporativismus překonával socialismus a vytvářel novou syntézu.

Fašisté a komunisté v tehdy jediném státě s komunistickou diktaturou na světě, SSSR, pak jakoby od sebe „opisovali“ v metodách politického boje s nepřítelem. Fašismus tak, jak vznikl v Itálii, byl bezesporu inspirován socialismem a Mussolini propagoval Marxovy ideje a snažil se pro „pracujícího člověka“ vytvořit ráj na zemi podobně, jako se o to snažili komunisté.

Fašismus v Itálii a nacionální socialismus v Německu po roce 1933 je možné chápat i jako reakci na vznik SSSR, tj. uchopení moci ruskými bolševiky v čele s Vladimirem Iljičem Leninem a později Josifem Stalinem.

Není ale zřejmě vůbec žádnou náhodou, že tradiční evropské levicové i pravicové strany, které v západní Evropě a po pádu železné opony i ve východní Evropě vládly suverénně bezmála šedesát let, nyní v řadě evropských států prožívají „krizi důvěry“. Velmi patrné je to na pádu tradičních sociálně demokratických stran v řadě států Evropy. Začalo to pádem řeckých socialistů a vyvrcholilo porážkou socialistické levice v nedávných italských volbách. Právě požadavky hnutí M5S na zaručený příjem zřejmě vyvolávají v italských médiích poznámky o návratu k politice Mussoliniho.

Rovněž plány britských labouristů na prosazení „zásadních změn“ směrem k socialismu jsou nebezpečím, před kterým nelze zavírat oči. A tyto plány přímo či nepřímo podporuje „korektní“ Evropa, která asistovala při vztyčení obří sochy Karla Marxe v německém Trevíru na památku tohoto předního filozofa socialismu. Vždyť právě k němu vzhlížel s obdivem i Mussolini.

K pádu tradičních stran a k nástupu nových, takzvaných „antisystémových stran“, přispěla velkým dílem i migrační krize, která zatím vyvrcholila v roce 2015 nekontrolovaným přílivem více než jednoho milionu běženců ze zemí jako Sýrie, Irák, Afghánistán a z řady afrických států. V Německu tak došlo k výraznému vzestupu Alternativy pro Německo (AfD), kterou také řada komentátorů považuje za „fašistickou“, a paralelně k tomu k výraznému oslabení sociální demokracie.

Ztráty tradičních stran evropské pravice a levice však do značné míry souvisí i s politikou posilování integrace v EU ze strany bruselské byrokracie a politikou Německa a Francie - právě tyto dva státy jako by bojovaly o to, kdo přijde jako první s dalšími nápady na evropskou integraci. Svým způsobem tragédií je i politika takzvané „korektnosti“, která se vyhýbá ožehavým otázkám spojeným s nekontrolovanou migrací a kritikou „protievropských stran a vlád“. Je zřejmě jen otázkou času, než dojde na „lámání chleba“ v samotném centru evropské byrokracie - Bruselu. Blíží se celoevropské volby do Evropského parlamentu, které mohou vést k dalšímu oslabení vlivu tradičních evropských stran. V řadě evropských zemí včetně Česka zřejmě dále posílí „nesystémové“ a protiintegrační strany, zejména pokud budou jejich představitelé ostrakizováni jako „fašisté“ či nacionalisté. To bude jen vodou na jejich mlýn, jako jediných zastánců suverenity národního státu.

Přitom by stačilo relativně málo - přiznat barvu a začít provozovat zcela jinou, nekorektní politiku. Obávám se však, že takoví politici v tradičních stranách nemají na růžích ustláno, a proto skončí jako vůdci „antisystémových stran“, o kterých budou experti na všechno hovořit jako o fašistických.