Evropský parlament je volené shromáždění zástupců všech zemí EU. Poslední rozhodnutí o řešení migrace na evropské úrovni není ani řešení, natož pak celoevropské.

Evropská komise a Evropský parlament jsou či mají být paralelou na vládu a parlament v každé zemi EU. Strany do nich vysílají často za-/vysloužilé politiky a velmi přitažlivé jsou zejména odměny za funkci poslance a jeho spolupracovníků. Evropská komise pod vedením Jeana-Clauda Junckera je jakousi evropskou vládou s jistými pravomocemi, které však musí stále ještě ve všech podstatných otázkách podpořit setkání premiérů všech států EU, tj. Evropská rada.

Návrhy EK jsou předkládány ke schválení EP a ten je většinou bez problémů schválí. Poslední návrh EK, aby se migrace řídila celoevropskými pravidly a aby se na jejím řešení podílely všechny státy EU (formou povinných kvót) byl také hladce schválen. Budiž v této chvíli řečeno, že z českých poslanců pro tento návrh hlasovala menšina, velká část „napříč politickým spektrem“ hlasovala proti.

Ihned po schválení této normy vystoupil maďarský premiér Viktor Orbán s tím, že si Maďarsko nenechá od EU diktovat, kdo bude na jeho území žít. Hodlá také objet velkou část zemí EU a zajistit si pro svůj postoj podporu.

Cílem schváleného dokumentu je vytvořit jednotná pravidla pro získávání azylu tak, aby se nelišila mezi jednotlivými zeměmi EU. Tento bohulibý záměr však má velmi vážný nedostatek. Není stále jasné, jak lze přinutit migranty k tomu, aby žili nedobrovolně v zemi, která jim bude přidělena. Máme navíc čerstvou zkušenost s tím, že iráčtí křesťané přesunutí do Česka se sem vydali proto, že chtěli vlastně do Německa a viděli to jako „výhodu“ dostat se co nejblíže k Německu. Kromě toho, azylový systém je pevně svázán s finančním zabezpečením azylantů. Migranty pak logicky přitahují ty státy, kde dostanou na ruku víc.

Neustálé pokusy o definitivní potvrzení kvót tak ve svém důsledku budou dále působit na erozi společné politiky EU. Vytváří se tak pomyslná nová hranice mezi bývalou západní Evropou a státy východního bloku.

Problém EP a EK je zejména v tom, že jsou to instituce zdánlivě autoritativní a reprezentační, ve skutečnosti ale s minimálním vlivem na politiku národních států. Jak známo, první liga se vždy hraje v evropských národních parlamentech a v evropských vládách. Z úrovně EK a EP tak mohou být prosazeny záležitosti více méně technického rázu (jakou byly ony nešťastné klasické žárovky). Rozhodnutí EP či EK ale nemohou donutit národní vlády k tomu, aby dělaly politiku, která jim prohraje příští volby. Migrační krize má potenciál k tomu, aby si na chybné politice vláda vylámala zuby a prohrála volby. Proto quasievropská řešení vypadají zdánlivě krásně, ve skutečnosti však jen opakují mantru politiky, která neprošla testem dlouhodobé udržitelnosti a která nebude v žádném státě EU realizována tak, jak si druholigoví mistři EU představují.