Tak nazvali novináři rozhodnutí bývalého kancléře Helmuta Kohla přijmout za každou cenu euro. Rozhodnutí o přijetí chtěl kancléř učinit ještě před volbami v roce 1998 přes odpor finančních expertů, kteří se báli hlavně ekonomické situace v Itálii. Proti byl i tehdejší protikandidát na kancléře Gerhard Schröder.

Helmut Kohl naopak ve volební kampani euro tvrdě prosazoval: podlehl vášni ve váhu dějin. Chtěl ukázat, že i sjednocené Německo je zárukou evropského míru, jak prý sám říkal.

K tomuto závěru došli novináři po té, co byl na žádost zpravodajského časopisu Der Spiegel veřejnosti zpřístupněn archiv kancléřství, v němž jsou uloženy stovky stránek dokumentů z let 1994 až 1998. Jsou mezi nimi zprávy německého velvyslanectví v Římě a stohy vnitřních sdělení a protokolů z kanceláře Helmuta Kohla.

Z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že dnešní problémy eura vyplývají už z chyb, které se táhnou od jeho zavedení či přesněji řečeno z doby, kdy se zavedení společně měny připravovalo. Experti již tehdy moc dobře věděli, že měnová unie nemůže fungovat bez politické unie a kancléři Kohlovi doslova říkali, že nemůže něco společně vyrůstat, co k sobě nepatří.

Z nově zpřístupněných papírů zřetelně vyplývá, že při přijetí Itálie do eurozóny se nebraly v úvahu ekonomické parametry a převážely výhradně politické úvahy. Helmut Kohl nazýval euro garantem míru a tuto svou představu vnutil i ostatním. To byl právě ten důvod, proč o další dva roky bylo přijato mezi tyto státy i Řecko. Kancléř v té době stále opakoval: Když jde o otázky války a míru, nesmějí hrát finanční čísla žádnou velkou roli. Kancléř skálopevně věřil, že sjednocená Evropa jednoho dne srovná ve všech zemích i ekonomiku, a to i přes to, že byl moc dobře informován o tom, že italská opatření proti zvyšování dluhu jsou pouze kosmetická a nebo jen dočasná.

Sebepodvodná operace měla svůj začátek v prosinci 1991 v Maastrichtu, kde se šéfové vlád domluvili, že do roku 1999 zavedou společnou měnu. Současně byly artikulovány přísné podmínky pro přijetí eura. Definitivní datum mělo být určeno na počátku roku 1998. Tehdy taky Evropská rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí připravených k přijetí eura, a mezi nimi byla k překvapení všech i Itálie, která splnila předepsaná kritéria, ač byla známá jako země s největším deficitem. Na papíře vykázala Itálie ohromný pokrok i když Mezinárodní měnový fond i OECD měly k dispozici jiná čísla. I němečtí úředníci v roce 1997 nevěřili, že Itálie může předepsaná kritéria někdy splnit. Jak k této změně najednou došlo, popsal kancléři v interním sdělení jeden z vedoucích jeho kanceláře: účetní mimo jiné snížili úroky o 0,26 procentních bodů.

Výsledky překvapily i samotné Italy. Ve stejné době v Maastrichtu Kohl a ostatní se dohodli na tom, že celkové zadlužení těch zemí, které chtějí přijmout euro, smí dosahovat maximálně výše 60 procent hrubého domácího produktu. Ve skutečnosti ovšem zadlužení Itálie, jak se ukázalo, bylo dvojnásobné a dosahovalo 120 procent HDP. Politická otázka ale zněla jinak: Může jeden ze zakládajících členů Evropského měnového fondu zůstat mimo? Odpověď i v rozhodujícím roce 1998 v květnu v Bruselu zněla jasně: Itálie musí zůstat. Kohlovo motto v těchto dnech znělo:

Prosím, bez Itálie ne! Horst Köhler ale velice zřetelně a nezpochybnitelně tehdy upozornil na to, že Itálie představuje obzvláštní riziko pro zavedení společné měny. Dokonce sami Italové v roce 1997 dvakrát navrhli, aby zavedení eura bylo odloženo, ale Helmut Kohl jim nevyhověl. Nechtěl být jen sjednotitel Německa, ale i otcem společné Evropy.

Experti nyní říkají, že je poslední možnost staré chyby napravit, a proto se uvažuje o zavedení jednoho evropského ministra financí, který by kontroloval všechny státní rozpočty eurozóny. To chce ale do Bruselu převést řady nových kompetencí, a jestli se to povede, se zatím nikdo neodváží říci.