Boj o tabákovou směrnici ukázal, jak lehce se lanaří europoslanci

Povolání pohřebního řečníka platilo kdysi za sice opomíjenou, ale často velmi ceněnou profesi. Smuteční rétor musel na malé ploše vykreslit nebožtíkovy přednosti a zásluhy, byť měl informací poskrovnu a zesnulého vůbec neznal. Během přednesu chvalozpěvu potom často pozoroval lehké cukání koutků mnoha příbuzných, kterým se taková óda vůbec nezdála a mysleli si raději své.

Na řečníky z povolání si zahráli minulý týden i mnozí europoslanci. Při schvalování takzvané tabákové směrnice, jež předepisuje větší varovné nápisy na krabičkách cigaret a nařizuje konec mentolek, se vzájemně ubíjeli argumenty, které obdrželi jen z jediného zdroje. Pravicově ladění zástupci eurosněmovny řečnili na téma svobody podnikání a hrozili argumenty, že o práci přijdou tisíce dělníků ve fabrikách, rozmůže se černý trh s pašovanými cigaretami a erár utrpí miliardové ztráty. Ti, kdož se počítají k levici, zase měli na srdci ochranu zdraví a blaho spotřebitelů. Obojí je samozřejmě stejně přitažené za vlasy jako řeč nad drahým zesnulým, kterého rétorovi vykreslí pouze jediná strana.

Jobovy zvěsti o zavírání a propouštění jsou dodané centrálami tabákového průmyslu - zvláště se v tomto ohledu činí Philip Morris, který do Bruselu vyslal armádu svých lobbistů. Jejich varovné reporty obsahovaly zhusta ty samé věty, které zaznívaly v plénu europarlamentu. Jenže úplně korektně se nechovala ani protistrana. Pomineme-li fakt, zda je vůbec přípustné řešit ochranu zdraví formou směrnice, ani dobře zaplacené studie Evropské komise nedokázaly, že by mezi většími nápisy na krabičce a chutí přestat nebo raději vůbec nezačínat kouřit byla nějaká souvislost. To už je mnohem logičtější i tolik vysmívaný zákaz žárovek.

Ono nakonec nejde ani tak o cigarety nebo žárovky, jako spíš o způsob práce Evropského parlamentu. Tomu po přijetí Lisabonské smlouvy narostl hřebínek a stal se z přehlíženého tělesa hýčkaným přežvýkavcem nejrůznějších norem - ať už je předkládají lobbisté, neziskové organizace nebo úředníci Evropské komise. Nemusí vždy jít o korupci a není třeba pochybovat o tom, že to mnoho europoslanců myslí opravdu upřímně. Třeba takový někdejší "taťka odborářů" Richard Falbr. Zatímco jeho stranický šéf Bohuslav Sobotka by na krabičky rovnou dal hrůzostrašné obrázky po vzoru Austrálie, matador ČSSD v Bruselu je proti další regulaci kouření.

Chudáci lobbisté tak nevědí, kam dřív skočit a poslance se jim nedaří sešikovat. Na druhou stranu se mohou pochlubit tím, že v případě Česka se jim podařil husarský kousek. Zatímco hlavy států většiny zemí EU vystupují v otázce tabáku svorně jako "eurohujeři", hned tři čeští prezidenti po sobě měli k cigaretám až otcovský vztah. Od vyléčeného vášnivého kuřáka Václava Havla, přes kárajícího tatíčka a obhájce kouření Václava Klause až po "popelníčky" Miloše Zemana. V žádné jiné zemi se jim nestalo, že by jedna hlava státu továrnu na cigarety otevírala, zatímco její nástupce za tutéž fabriku lobboval přímo v Bruselu.

Představa, že by Klaus nebo Zeman za své pochvalné výroky pobírali deputáty z kutnohorské fabriky, je samozřejmě směšná. Problém spočívá v tom, že všemi řečmi o svobodě a omezování podnikání působí nakonec úplně stejně zaujatě jako ti, kdo se pro změnu ohánějí materiály nejrůznějších neziskovek a protikuřáckých kampaní založených na relikvii moderní doby - průzkumech veřejného mínění. I tato "eurofederalistická" linka stále sílí. A jestli se současný předseda Evropského parlamentu Martin Schulz stane příštím šéfem Evropské komise, jak chtějí socialisté, bude subordinace dokonána.

Zachovat si v oboustranných tlacích bystrý úsudek je téměř nadlidský úkol. Jenže právě v tom by měla spočívat práce europoslanců. Zatím to však vypadá tak, že se dělali důležitými a dlouho vyčkávali, zda je do své party zlanaří Evropská komise, nebo nějaký ten tabákový lobbista při sklence v michelinské restauraci. Mimochodem, za ty utratil Philip Morris včetně cestovních nákladů 1,25 milionu eur. To i Pancová s Kottem dostali víc - a v úhledných balíčcích. Europoslancům, kteří rozhodovali o miliardovém byznysu, stačí opravdu málo. A lobbisté i Evropská komise je mají na háku.

Týdeník EURO 42/2013, 14.10.2013