aneb Proč neházet Británii klacky pod nohy

Nečekaný výsledek referenda vyvolal debaty o následcích tohoto kroku. Byť lze pochybovat o předpovědích hluboké krize britské ekonomiky, lze souhlasit, že dopady brexitu ovlivní i to, jak náročný jej pro Británii učiní EU, a tedy i my. Lze buď usilovat o klidný a úspěšný rozchod, či peskovat Británii a ukázat, že bez EU to prostě nelze.

Přitom úspěch či neúspěch Británie v post-brexitovém období ovlivní i nás. Krajní scénáře jsou jasné: Británie (i) překoná problémy, bude ekonomicky úspěšná a zůstane evropskou mocností, či (ii) upadne do ekonomické krize a následně se i rozpadne.

První (nekrizový) scénář skrývá jedno „ale“. Úspěšný brexit může motivovat nespokojené k dalším exitům. Stoupenci evropské integrace proto mohou úspěšný brexit vnímat jako dlouhodobou hrozbu evropskému projektu.

Druhý (krizový) scénář proto v jejich očích nese jistou přitažlivost, neboť ukáže, jak nevýhodné je vystupovat z EU. Nespokojenci se proto dalším exitům vyhnou. Nerozšíří-li se krize do EU (což by ohrozilo euro), lze očekávat, že britské potíže – dočasně – utuží EU.

A jaký je zájem Česka? Mnozí euro-idealisté řeknou (a to i z pochopitelných důvodů), že drolení či rozpad EU není v našem zájmu. Raději proto uštědřeme Británii pár políčků a ukažme, že dezertéry nešetříme.

Tato logika je však sebevražedná. Británie totiž patří v NATO k aktivnějším členům a dlouhodobě usiluje (dle svých sil) o uchování rovnováhy moci na kontinentě, což souzní se zájmy Česka. Oslabením Británie jen umenšíme její schopnost i vůli zasáhnout v našem regionu a zároveň posílíme Německo a Rusko, tj. dvě mocnosti, mezi nimiž se nacházíme. S výhledem na dlouhodobý přesun sil USA do pacifické oblasti, a tedy i ochabnutí NATO, se jedná o kuriózní, potenciálně sebevražedný gambit.

Lze namítnout, že obranu zajistí v budoucnu posílená EU. To je však zbožné přání, ne realita. Nedávno německý ministr zahraničí Steinmeier řekl, že velká východní cvičení NATO zbytečně provokují Rusko. Jeho názor, ač logický z pohledu bezpečného Německa, poskytl jasný signál o mezích solidarity v EU. Právě i ve světle brexitu se sázka na budoucí silnou a bezpečnostně solidární EU jeví jako nepříliš realistický tah, který se může vymstít.

Jistě, můžeme stavět naší politiku na představě o budoucí silné a se všemi členy solidární EU. Taková politika však neoperuje s tím co je, nýbrž s představou, co by třeba jednou být mohlo. Pokud se tato představa nezhmotní – což sami příliš neovlivníme – můžeme brzy zjistit, že jsme naše zájmy obětovali chiméře.

Proto je nyní pro Česko rozumné podpořit Británii a omezit tak ruské a německé šance na mocenskou dominanci. Cíl je to jistě omezený a neidealistický, přesto však s ohledem na naše zájmy klíčový.

Autor je odborný asistent na FSV UK