Přesouvání firem, ať už v rámci EU nebo za její hranice, je v dnešní Francii a Německu velmi horké téma. Ve své „spravedlivé“ snaze udržet firmy doma však místní politici zapomínají, že tento pohyb je vynucen vysoce konkurenčním prostředím na trhu a umělá snaha silově jej regulovat naopak přispívá k dalším problémům. Navíc ekonomické analýzy v přesouvání firem zásadní problém nevidí.

“Evropské peníze by neměly být používány na relokalizaci firem. Rozsáhlé přesuny mohou vést k destabilizaci sociální struktury celého regionu“. Takto minulý týden obhajoval europoslanec Alan Hutchinson v Evropském parlamentu zprávu, která v rámci Unie požaduje přijetí kroků zabraňujících přesunu firem a následné ztrátě pracovních míst. Opíral se přitom o údaje francouzského statistického institutu INSEE, podle kterého došlo ve Francii v průmyslu během let 1995 – 2001 ke ztrátě asi 95 000 pracovních míst díky přesunu firem do zahraničí.

Do noty si tato zpráva padla s dopisem německého ministra hospodářství Michaela Glose, který burcoval svůj rakouský protějšek, jehož země tento půlrok Unii předsedá: „Podpora z fondů EU by měla být zakázána, pokud by (podporovaný) projekt díky relokalizaci vedl k podstatným ztrátám pracovních míst v některém regionu Evropského společenství.“

Oba případy ukazují na současnou snahu představitelů těchto zemí zabránit „útěkům“ firem směrem na východ, v eurožargonu delokalizaci. V tomto případě prostřednictvím omezení přístupu k unijním penězům.

Odkud vítr vane

Německý ministr zjevně reagoval na nedávný případ švédské společnosti Elektrolux, která v Německu zavřela svou továrnu a výrobu přesunula do Polska. V Nurembergu tak přibylo 2000 nezaměstnaných. Podobná je situace i ve Francii. Tam obava z delokalizace dostoupila tak daleko, že byla jednou z podstatných příčin loňského odmítnutí euroústavy. Jiný příklad: když firmy Bosch a Mercedes hrozily přesunutím svých poboček na východ, přistoupili jejich zaměstnanci prodloužení své pracovní doby bez zvýšení mezd.

Politici obou zemí se obavám svých voličů přizpůsobují a snahy o liberalizaci pohybu firem po EU vnímají spíše jako hrozbu, než příležitost. Když například počátkem loňského roku eurokomisařka pro regionální politiku Danuta Hübnerová navrhovala usnadnění delokalizace v rámci Unie, žádal Jacques Chirac předsedu Evropské komise José Manuela Barrosu: „Dohlédni si lépe na své komisaře.“ Komisařka přitom uvolnění delokalizace žádala proto, aby nedocházelo k přesunu firem do Indie nebo Číny.

Štěkání na špatný strom

V reálu se ale u obou zmíněných případů snaží politici vyrazit otevřené dveře. U peněz ze strukturálních fondů Unie totiž platí, že ještě 5 let po jejich obdržení musí firma zachovat rozsah podpořené činnosti, jinak musí dotace vrátit. Narůstající tlak v této oblasti se nicméně projevil v prodloužení této lhůty na 7 let od roku 2007 (v rámci nového rozpočtu). Také byly v Komisi předloženy plány na zavedení finančních pokut za nedodržení uvedeného pravidla nebo návrh na úplné zamezení přístupu k evropským penězům v případě delokalizované firmy.

Zásadní problém je ale v samotné myšlence negativního nahlížení na firmy, u kterých dochází k delokalizaci. Nejde o rozmar majitele, za rozhodnutím o přesunu firmy jsou jasné ekonomické důvody: nižší cena vstupů, výhodnější daňové režimy, přístup na nové trhy, nižší cena práce a tak dále. V mnoha případech je pro přežití firmy změna působiště zásadní. Snaha omezovat jejich volný pohyb je tedy zjevně nesmyslná a odporuje základní ideji volného trhu v EU.

Navíc napadané negativní dopady delokalizace jsou pochybné. Zmíněných asi 13 500 míst, ztracených ročně ve Francii díky přesunu firem, představuje zhruba 12% celkového počtu zrušených pracovních pozic v zemi, jinak řečeno 0,35% celého sektoru, nejde tedy o nijak zásadní číslo. I loňská zpráva Evropské komise Delokalizace: jaké výzvy pro ekonomiku EU uvádí mimo jiné: „…nejsou informace, že by tento fenomén představoval na makroekonomické úrovni větší problém.“ Unie na druhou stranu může mít z přemísťování produkce do zahraniční užitek díky zajištění konkurenceschopnosti firem v odvětvích, kde by to nebylo možné na základě domácí produkce.

Přesun firem je jednoduše fakt, který nelze změnit. Je nutné se s ním smířit a úkolem státu by mělo být pouze omezit negativní dopady, které z delokalizace vyplývají. Namísto utahování šroubů pro firmy uvnitř EU by se tedy politici měli zaměřit spíše na kroky, které v této souvislosti nedávno doporučil Hospodářský a sociální výbor EU (ECOSOC): posílení výzkumu a vývoje, zvýšení vzdělanosti pracovníků, rozvoj infrastruktury a podobně.